Bez potu a námahy přes tatranské pohoří. Výlet malebnou dolinou pro každého

Slunce se ještě nepřehouplo přes obzor a naše skromná výprava nastupuje do prvního ranního autobusu, kterým cestují jen nadšeni turisté a pracující. Necháme se dovézt do Tatranské Javoriny, která se nachází asi dva kilometry od hranic. Malá obec, o niž je první zmínka ze 14. století, ještě spí. První sluneční paprsky se objevují na kopcích, které jsou všude kolem. Nejsme jediní, vystupuje nás asi osm a všichni hledáme to samé – modrou turistickou značku.

Nedaleko od cesty prosvítá mezi stromy dřevěný kostel svaté Anny, který byl postaven v roce 1903. Ne nadarmo je věnován této světici, sv. Anna je totiž patronem lesníků, a to se ve zdejší oblasti určitě hodí.

Překvapení hned na začátek nám připravil Tatranský národní park, poslal nás totiž „obcházkou“. Ano, čtete správně, i turistický chodník může mít „objízdnou trasu“. Hned vidíme proč, původní cesta totiž dostává nový povrch, a tak my musíme do lesa. Náhradní trasa je precizně vyznačená, takže zanedlouho jsme u rozcestníku Pod Muráňom. Po slunci v dolině zatím ani památky, a tak v altánu rozbalujeme snídani. Není nad to posnídat při svítání u potoka, kde kromě bublající vody je naprosté ticho.

V tomto místě se rozděluje modrá se zelenou. Ta si to míří Javorovou dolinou, kdežto naše modrá dolinou Zadné Meďodoly. Provádět nás bude naučná stezka, která má deset zastavení. Sluneční paprsky, které stoupající výš a výš, mají čarovnou moc. Kouzlí dlouhé stíny, odlesky na ranní rose, jež se v obláčcích pomalu vypařuje. Je to scenérie, kterou nezinscenuje žádný režisér.

Tabule prvního zastavení informuje o jednou malém ale téměř všudy přítomném broukovi, jenž dělá vrásky nejednomu lesníkovi. Řeč je o lýkožroutu smrkovém, který má na tabuli nejen svůj portrét, ale také ukázku spouště, již za sebou zanechal. Nedaleko odtud je zajímavější místo – geologická expozice.

Tatry začaly vznikat ve starohorách a pokračovaly v prvohorách, kdy vzniklo jádro pohoří. Po ústupu moře v druhohorách, nastala eroze a následně další zalití oceánem. Pevninou se Tatry staly v křídě. Na formování hor a štítů měly samozřejmě vliv jak ledovce, tak vrásnění. Co z této kombinace vzniklo, obdivují dnes statisíce návštěvníků ročně.

V expozici je ukázka tatranských hornin. Například uvidíte vyvřelou horninu granodiorit, žulu, která je stará asi 300 miliónu let. Nebo dolomit z triasu či vápnitou břidlici ze spodní jury starou asi 204 miliónu let. Na detailní studium však nemáme dostatek času, zbývá nám ještě mnoho kilometrů, a tak šlapeme do podrážek vstříc dolině.

Zelený les střídají holiny s mrtvými smrky, sem tam nějaký ten palouk a všude kolem kopce a Meďodolský potok. Další zastavení u studánky hovoří o vodě, která zde ukazuje svou dravost. Horský potok ani nemůže být jiný, a když si o kus dál přečteme o Tiesňavé brance, naše myšlenky se beze zbytku potvrdí.

Branka je totiž kaňon vytvořený erozním působením právě Meďodolského potoka a srážkami po ústupu ledovců. „Pokud byste zde stáli v poslední době ledové, byli byste o 130 metrů výš na ledovci,“ vysvětluje informační panel. Zařezávání potoka pokračuje i dnes, skaliska jsou vysoká až 40 metrů a šířka mezi stěnami je asi 16 metrů.

Chlad v kaňonu nás žene dál až k lávce přes potok, na níž je kuriózní oznámení: Za chvíli uvidíte medvěda ze dřeva. A skutečně, jeden medvěd na dvou, druhý na čtyřech, naštěstí ze dřeva. O největším tatranském savci nechybí informační cedule a vedle altán na odpočinek.

Stoupáme výš, ustupující les střídají louky. Nemůžeme si nevšimnout, že cesta uprostřed je posekaná, aby se turistům lépe šlapalo. Využívá toho také zmije obecná, jež se opaluje v posekaném pruhu a naše přítomnost jí takřka nevadí. Kříž s nápisem oznamuje, že na tomto místě byla v 16. století prolitá krev belianských pastevců, které přepadla skupina ozbrojenců kvůli sporu o půdu.

Zatímco v lese jsme toho příliš neviděli, nyní je rozhled tak nádherný, že hlava neví, kam se dívat dřív. Teprve s výškou se ukazují Zadné Meďodoly v plné kráse, obklopené Havranem, Štefanským vrchem či vzdálenějšími kopci. Cesta po vrstevnici je pohodlná a člověk se ani nestačí zadýchat. O chvíli později jsme v Kopském sedle (1 750 m n.m.), kde se musíme rozloučit s naučnou stezkou, jelikož pokračujeme po červené k Velkému Bielemu plesu.

Stejnojmenná dolina je zvláštní tím, že v minulosti byla ledovcovým karem, což je ledovcový kotel, ve kterém vzniká ledovec. Ten tady už naštěstí není, a proto je čas rozbalit oběd. Rozhlížíme se po Jahňacím štítu nebo Velké Svišťovce a zároveň na sebe necháváme působit vysokohorské slunce. V nadmořské výšce 1615 metrů je horko příjemné. Kdysi tu stála Kežmarská chata, plameny ji však v roce 1974 zcela zničily.

Zlatavý mok na nás čeká až o pár kilometrů dál po zelené. Výjimečné místo si zaslouží výjimečný odpočinek, startujeme až po více než hodině další skvostnou dolinou Predné Meďodoly. Tentokrát už potkáváme více návštěvníků i stopy po nich. Odhozené odpadky jsou jedinou vadou na kráse našeho putování.

Poslední zastávka je chata Plesnivec, v níž se chladí pivo venku pod tekoucí vodou a má velmi milou obsluhu, ostatně jako i v jiných tatranských chatách. Od Plesnivce je to do Tatranské Kotliny pět kilometrů lesem s mírným klesáním. Cílová rovinka je doplněná akorát lesními jahodami či malinami. Kdybyste přece jenom měli dost energie, můžete se v cíli vypravit do Belianské jeskyně. [celá zpráva]

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.