Bělehrad, Paříž Balkánu, se po válkách pomalu probouzí

Mezi oprýskanými fasádami a v zatuchlých zákoutích rázem ztratíte jakoukoliv iluzi. To však není jen „výsada“ hlavního města Srbska. Po válkách, při nichž nebyl čas na zvelebování města, se Bělehrad pomalu probouzí.

Nejhezčí je v centru nepochybně ulice Kneza Mihaila, okouzlující pěší zóna, která láká k posezení či k procházkám nejen turisty, ale i místní. Ke kávě či večeři vybízejí spousty restaurací, kaváren a pizzerií s příjemným posezením pod velkými slunečníky. Obsluha však není z nejrychlejších, což jí ovšem odpustíte, protože v žádné z evropských metropolí se tak dobře a levně nenajíte.

Z každé části pěší zóny zní jiná hudba. Na jejím začátku udivuje svými kousky ekvilibrista s ohněm, o pár metrů dál loutky hrají, zpívají a tančí na nejznámější šlágry, včetně klasiky, kterou mistrně reprezentuje dřevěný Paganini.

U vytržení jsou hlavně děti, a když si mohou s loutkou i zatančit, otcové ochotně přihodí do umělcova klobouku nějakou větší bankovku. Když míjíte mladou harmonikářku, staříka s kytarou nebo dvojici malých dětí, které hrají na housle a harmoniku, spíš už je to soucit než pouliční „umělecký“ prožitek.

Pokud byste hledali středověké kostely nebo budovy, pak marně. Pohnuté dějiny Bělehradu jsou protkány boji s Turky, Benátčany, ale i s Rakušany, což víme i ze Švejka, takže co mohlo, to shořelo nebo bylo zbořeno. Většina historických budov je z devatenáctého století.

Největší sakrální stavbou Bělehradu je chrám svatého Sávy, který momentálně prochází rekonstrukcí, takže je přístupný jen zčásti. Tato hlavní srbská pravoslavná svatyně má v kupoli 49 zvonů a v ostrých slunečních paprscích z ní září 12 m vysoký pozlacený kříž.

S výstavbou se začalo už v roce 1935, ale stavělo se pomalu, mnohokrát byly práce přerušeny, takže to, co se děje nyní, je vlastně rekonstrukce spojená s dostavbou.

Pokud chcete vidět tradiční barevné ikony, pak si prohlédněte malý kostelík před chrámem nebo se zastavte ve druhé největší svatyni, nedalekém chrámu sv. Marka. K nejhezčím budovám ve městě patří palác Národní skupštiny Srbska, Národní muzeum a divadlo na náměstí Republiky.

Za prohlídku stojí i muzeum Nikoly Tesly, Královský dvůr, palác kněžny Ljubice nebo nejstarší hospoda ve městě.

Maršál Josip Broz Tito je stále milován, protože pod Srby, toužícími po veliké zemi a moři, sjednotil Chorvatsko, Makedonii, Bosnu a Hercegovinu, Slovinsko, Černou Horu a věčně žhavé Kosovo. To už je ale minulost.

Přesto je jeho památník, dříve mauzoleum, stále jedním z nejnavštěvovanějších míst Bělehradu, i když je daleko od centra města.

V roce 1999 se snažily letecké síly NATO donutit Slobodana Miloševiče, aby ukončil válku v Kosovu. Nad Bělehradem létaly americké bombardéry, a když se na to zeptáte starších obyvatel srbské metropole, nechtějí raději ani vzpomínat na jekot sirén, zlověstný hluk motorů stíhacích bombardérů a ohlušující detonace po zásazích pumami.

„Do smrti, když zavřu oči, uvidím hořet věž Ušče. Požár horních pater ozářil téměř celé město. Něco takového jsem viděl jen na záběrech z 11. září z New Yorku, jenže ten prožitek z dubna 1999 byl mnohem silnější. Viděl jsem to na vlastní oči,“ vyprávěl Slobodan Tošič, bělehradský taxikář.

Zásahy dostaly i mosty na Sávě. Věž měřila původně 105 metrů a trčela z ní patnáct metrů vysoká anténa. A protože trefit jen ji bylo i pro naváděné střely s nočním viděním takřka nemožné, tak to na dva noční pokusy vzali Američané i s horní třetinou budovy. Ušče Tower byla zrekonstruována a znovu otevřena v roce 2003, ale i s novou anténou už měří 141 metrů. Podstatnou část zabírají kanceláře, v té spodní je moderní obchodní centrum.

Přímo v srdci Bělehradu však najdete také „památníky americké architektury z konce dvacátého století“, jak podle taxikáře říkají Bělehraďané troskám vybombardovaných budov ministerstev vnitra, obrany a generálního štábu. Američané dokonce zasáhli i budovu čínské ambasády. „Samotné americké velvyslanectví už nepotřebuje silnou ochranu, jsou nám ukradení, ale spousta lidí, když jde kolem, si před ním odplivne,“ tvrdil Slobodan Tošič, když jsme kolem budovy projížděli.

K nejzajímavějším místům Bělehradu patří nepochybně pevnost Kalemegdan. Rozsáhlý komplex zachovalých opevnění se tyčí nad soutokem řek Sávy, kterou poznáte podle toho, že je užší a modrá, a Dunaje, který je širší a hnědý. Strategické místo dobývali všichni, kdo měli zájem tento region ovládnout. Počínaje Římany přes Turky, kteří mu dali jméno, až po Benátčany, Uhry a Rakušany.

Na Kalemegdan si vyhraďte nejlépe dopoledne, když slunce nad Bělehradem ještě tolik nepálí. Pevnostní ochozy, věže a palebná stanoviště stojí za to, abyste se jimi prošli, což není ani tak fyzicky namáhavé, ale je dobré dávat pozor na vyhlazených kamenech. Z ochozů je také nádherný výhled nejen na soutok, ale i na podstatnou část Bělehradu. Nad soutokem ční socha Vítěze, jeden ze symbolů města. Uprostřed pevnosti je park a v jeho středu kostelík Růžice.

Pokud vstoupíte do pevnosti z centra, pak vás překvapí nejen stará pevnostní děla, ale především tanky a kanóny z 1. i 2. světové války, mezi nimiž jsou velmi vzácné exempláře, včetně plzeňských děl Škoda.

Zajímavá je také expozice Vojenského muzea, pod které venkovní exponáty patří.

Největší park Bělehradu byl postupně rozšiřován, až vznikl Dolní Kalemegdan u řeky. Tam je umístěna bělehradská zoo a je tu i spousta poetických restaurací a kaváren s krásným výhledem a ve stínu stromů.

U řeky je pak pomník obránců Bělehradu. U něj začal rozpad Jugoslávie, tady probíhají velké demonstrace, když se Srbům něco nelíbí. Ale jinak je celý komplex Kalemegdanu s krásnými zahradami velmi příjemným místem.