Asi nejděsivější hřbitov světa leží zapomenutý hluboko v poušti Atacama

Turista mířící do Chile má obvykle mnoho dobře opodstatněných cílů své cesty. Ať už to jsou vinařství v okolí Santiaga, dobrodružná a větrná Patagonie, Velikonoční ostrov nebo pouštní atrakce v horách kolem turistického městečka San Pedro de Atacama, důvody netřeba hledat dlouho.

Pokud se však podíváte do historie Chile, nelze si nevšimnout, že na přelomu 19. a 20. století tato země žila převážně z výnosů z těžby dusičnanu sodného, tedy chilského ledku. A drobné pozůstatky této dávno uzavřené kapitoly jihoamerické země můžete stále spatřit na vlastní oči ještě dnes.

Na seznamu světového dědictví UNESCO naleznete zápis z roku 2005 v podobě dvou sousedních těžebních provozů, které se takřka jako jediné na severu Chile velmi dobře dochovaly. Humberstone a Santa Laura leží přibližně 50 kilometrů východně od pobřežního města Iquique a díky výše zmíněnému zápisu tam na nějaké ty turisty narazíte. Zatímco Santa Laura ukrývá jen pozůstatky těžební techniky a průmyslových budov, v rozlehlejším Humberstone se můžete i podívat na to, jak se ve městě žilo.

La Noria je jiná. Neturistická, pochmurná a hlavně odlehlá. Nejbližším obydlím je domek u benzinové pumpy, více než dvacet kilometrů daleko. A v této vyprahlé a extrémně prašné oblasti se i jediný kilometr zdá jako nekonečná vzdálenost. Navíc abyste se do tohoto města duchů dostali legálně, musíte projet přes pozemek stále funkčního dolu na dusičnany a surový jod v Soledadu.

U vstupní brány dolu musíte počkat na udělení povolení ke vjezdu na soukromý pozemek důlní společnosti Cosayach, ze kterého vede cesta směřující až do temného cíle. Plynná španělština či místní průvodce, který zařídí vyjednávání za vás, jsou tak nutností. A notná dávka trpělivosti se rozhodně také neztratí. Pro představu, v mém případě trvalo telefonování mezi ostrahou u vstupní brány a vedením dolu tak dlouho, až jsem se sblížil s jedním ze zdejších toulavých psů natolik, že jsem si ho o necelé dva měsíce později odvezl z Chile domů do Prahy. Osudu neporučíš.

Když následně máte to štěstí a dostanete od strážného zelenou, obvykle vás do samotného města duchů eskortuje jeden ze zaměstnanců dolu, který se jen dotáže, jak dlouho plánujete na místě setrvat, a následně vás nechá napospas místním živlům. Telefonní signál městečko La Noria skutečně nepokrývá, a vám tak nezbývá než doufat, že se vám nepokazí automobil.

Když dorazíte do dřívějšího centra městečka La Noria, přijdete na to, že se dochovaly víceméně jen obvodové stěny budov. Před pozůstatky kostela na hlavním náměstí stojí nevelký altán, kde sporadičtí návštěvníci pokládají to, co v ruinách městečka naleznou. Rozbité lahve, šrouby, kusy oblečení, keramické střepy či kosti zvířat. Výstavka, jak má být.

I vzhledem k tomu, že toto místo navštíví ročně maximálně pár desítek nadšenců, nálezy obvykle spořádaně odkládají do altánu pro potěchu těch, kteří do La Norie doputují po nich. Zdá se být zcela nepatřičné odnášet si jakékoliv předměty připomínající nuzné životy těch, kteří tu před více než sto lety v nelidských podmínkách otročili.

Jakmile jsme s průvodcem zůstali sami a zástupce dolu odjel, neváhal jsem a vyslal do vzduchu dron. Teprve z nějakých sta metrů začalo být patrné, že La Noria nebyla jen maličká vesnice, kde by pobývalo pár desítek horníků. Vždyť v roce 1871 s velkou slávou otevírali železnici „The Nitrate Railway” vedoucí z přístavního města Iquique právě do městečka La Noria. Tento způsob dopravy měl výrazně zefektivnit převoz vytěženého chilského ledku určeného takřka výhradně na export. Zbytky této železnice v okolí městečka duchů lze stále ještě spatřit i dnes.

Nutno však dodat, že v době, kdy v této oblasti železnice vznikala, toto území stále ještě náleželo Peru, které o tuto dnes severochilskou oblast přišlo po druhé tichomořské válce v roce 1883. Ne nadarmo je tento konflikt po celém světě známý jako „válka o ledek”. V ní přišly o v té době velmi lukrativní území jak Peru, tak i Bolívie, která navíc kompletně ztratila i tolik důležitý přístup k pobřeží.

Skutečností je, že Chile na této oblasti značně bohatne i v dnešní době. Jen vývozním artiklem již není ledek, ale měď, jejímž je Chile největším producentem na světě. A právě na území získaném ve válce od Bolívie se nachází i největší otevřený důl na měď na světě, Chuquicamata.

Po necelé hodině focení, létání dronem a procházení se po opuštěném městě mi průvodce Billy tiše pokyne směrem k lahvi s vodou. Je si dobře vědom toho, že zdejší extrémně suché klima kombinované s vysokými teplotami umí poměrně rychle dostat do kolenou i místní, natožpak stín preferujícího člověka ze středu Evropy.

Poledne se pozvolna blíží a sluneční paprsky se bezostyšně prodírají skrz vlákna oblečení. Pot se mi řine z čela, jako bych běžel maraton. Těžko si představovat, že přesně v těchto podmínkách tu lidé desítky let vykonávali tu nejnáročnější manuální práci. Těžba ledku se odehrávala výhradně na povrchu, a tak dělníci navíc neměli před zdejším žárem úniku.

„Stejně nevím, co tě sem táhne. Na tohle Bohem zapomenuté místo už zapomněla i většina potomků těch, kteří zde přišli o život a spočinuli na zdejším hřbitově. Před lety se sem chtěli podívat nějací nizozemští filmaři. Tehdy jsem si myslel, že jsem tu poprvé a naposled,” vrtěl hlavou Billy a zeptal se, zda můžeme pokračovat na zdejší hřbitov. Přikývnul jsem, netuše, jaký výjev na mě za několik okamžiku čeká.

Hřbitov se nachází na menším kopci, jen pár set metrů vzdušnou čarou od centra. Otevřená brána jako by lákala neznalé zvědavce dovnitř. Na první pohled je jasně patrné, že hřbitov není ani v nejmenším udržovaný. Žádný z hrobů na sobě nemá nic, co by působilo byť jen trochu čerstvě. Ono ani rozeznávat hroby jeden od druhého už také není dost dobře možné.

Jako první mi vyráží dech velikost hřbitova. Stačí však jeden pohled pod nohy a hlava přestává vnímat hřbitov jako komplex. Zaprášenou zemi pokrývají kusy dřevěných křížů a drátů, které před dlouhými desítkami let zřejmě držely pohromadě květy od pozůstalých. Jména zemřelých se na dřevěném podkladu nedochovala, pouze sporadicky spatříte nějakou téměř nečitelnou tabulku, která vám prozradí, že se tu pohřbívalo už v druhé polovině 19. století.

Stačilo několik málo kroků od brány hřbitova a bylo mi jasné, že spatřím mnohem více, než jsem očekával a než bych asi chtěl. Poušť je nemilosrdná. Půdu zakrývající mnoho dřevěných rakví za dlouhé roky odvál vítr. A ač zdejší roční souhrn srážek činí přesně 0 milimetrů, dřevo není materiálem, který by bez jakékoliv péče odolával hlodání zubu času.

Odhalené rakve jsou ve zbídačeném stavu a jen těžko se ubráníte pohledu na neuspořádané bělobílé kosti, které se skrz poškozená prkna na slunečním světle velmi nepříjemně blýskají. Některé jsou jen drobně pootevřené, jiné zcela dokořán. Není tak úplně překvapením, že je vhodné se dívat pod nohy na celém hřbitově, protože kosti nemusí ležet pouze uvnitř rakví. Navíc do mnoha schránek posledního odpočinku nahlédli i vykradači hrobů ve snaze najít cokoliv cenného. Asi nevěděli, že tehdy se v márnicích odstraňovaly z těl mrtvých i zlaté zuby.

Neuplynulo ani deset minut od našeho příchodu na hřbitov a už se ke mně blíží poměrně rychlým krokem Billy. „Nepotřebuješ tady už moji asistenci, že? Kdybys mě hledal, tak budu čekat v autě a jsem na příjmu na vysílačce. Nerad bych tu trávil více času, než je nutné,“ říká mi ostřílený dobrodruh, který se hned tak něčeho nezalekne. A tak jsem zůstal mezi zástupy dřevěných křížů sám. I když ne až tak úplně sám, napadá mě, když se porozhlédnu po rakvích kolem sebe, a drobně mi cukne koutek.

Snažím se vyčíst na hřbitově aspoň zbytky informací, které se dochovaly. Na pár hrobech jde ještě rozeznat pár dat, a tak zjišťuji, že se tu pohřbívalo už před nějakými 150 lety. Zcela opuštěný bude hřbitov odhadem už nějakých 80 až 90 let. Odlehlost a bezútěšnost okolí městečka způsobily to, že se za svými blízkými na hřbitov nevracel skoro nikdo už krátce poté, co ledkové šílenství skončilo, natož pak o desítky let později. I proto je hřbitov v takovém stavu. A chilská vláda nemá důvod toto místo jakkoliv udržovat. Turistický šlágr z něj nikdy nebude.

Když jsem zběžně prošel celý hřbitov, začal se ve mně odehrávat menší vnitřní boj. Létat dronem nad hřbitovy je něco, co se jednoduše nedělá. Pietní místa jsou od toho, aby na nich měli truchlící klid. Těžko ale hledat hřbitov, kde by nikdo netruchlil tak dlouho, jako právě na tomto. Po chvíli přesvědčím sám sebe, že to není nic proti ničemu. Pokud někde nebudu dronem nikoho obtěžovat, je to tady. Beru do ruky dálkové ovládání a dron posílám do vzduchu.

Už v nějakých 50 metrech vysoko se mi z pohledu na obrazovku tají dech. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Obvodové zdi hřbitova jsou lemovány obřími dírami, které v zemi zůstaly po povrchové těžbě ledku. Hřbitov je v jejich svíravém sevření a jít na něj v noci by mohlo velmi lehce vyústit v nepříjemný úraz. Udělám nad hřbitovem několik průletů, ale stejně mě nepřestává fascinovat zejména to, co se nachází kolem něj.

Dron ale najednou začíná jančit a odmítat poslušnost. Na displeji se mi zobrazí varování – na vysokou magnetickou interferenci. Z čeho zrovna tady v zemi nikoho, daleko od všech magnetů a kovů, ptám se velmi nervózně sám sebe. Z čeho? Nakonec s oroseným čelem přece jen bezpečně přistanu, a ač je pravé poledne, i já začínám mít z celého místa zvláštní pocit.

Ještě se jdu v rychlosti podívat ke dvěma obřím zříceným kamenným křížům, které jsem při procházení přehlédl a spatřil je až ze vzduchu. Vysílačkou volám Billymu, že jsem za chvíli u něj. Bez odezvy. Vysílačky běžně fungující na dva až tři kilometry tu spolu nekomunikují ani na 100 metrů. Už šlapu do kroku i já.

Skládám výbavu do auta, sedám si vedle Billyho a ptám se, zda mě vážně neslyšel. Ani ťuk, odvětí. Nic podobného se nám během společných pěti dnů na cestě nestalo. Když mu říkám o potížích s dronem, nevypadá ani trochu překvapeně: „Jsou místa, která prostě nejsou v pořádku, a těžko vysvětlovat to, co se na nich děje. A pokud by člověk věřil tomu, že mohou místa uchovávat určité energie, tak tady by ty zásoby asi nebyly ani trochu pozitivní. Bylo to tu peklo na zemi,“ dodá tiše Billy a prošlápne plynový pedál. Do zpátečních zrcátek se nepodívá ani úkosem...