Alpská metropole skoro za humny. Salcburk není jen Mozart

Salcburk je ideální víkendovou destinací, leží v příjemné dojezdové vzdálenosti z většiny českých měst, a stejně jako třeba Vídeň nabízí množství malebných barokních památek. Sice v menším měřítku i počtu, nikoli však menšího významu.

Město ležící na řece Salzach, je zajímavé zejména svou lokalitou na podhůří Alp, které jsou skutečně na dohled, a také z historického hlediska. Bývalo totiž centrem církevního útvaru, knížecího arcibiskupství, kde jeho hlavní představitel vykonával duchovní i světskou moc. Více než deset století proto život v Salcburku plynul poněkud jinak než v sousedním Bavorsku nebo Rakousko-Uhersku.

Většina dnešních nejvýznamnějších staveb vznikla za vlády knížecích arcibiskupů Wolfa Dietricha z Raitenau a jeho následovníka Marka Sittika. Jím najatý italský architekt Santino Solari vybudoval například nepřehlédnutelný Salcburský dóm nebo letohrádek Hellbrunn.

On a další italští architekti koketující s raným barokem vetkli Salcburku nezatěžkanou a vzletnou fazonu. Sloh je v jejich podání čistý a fasády nejsou tak zdobné, jak je u baroka zvykem. To pak neplatí u interiérů, ten má Salcburský dóm vyloženě oslnivý, přestože je dominantě bílý a malby jsou víceméně jen na klenutých stropech a v kopuli.

Majestátní katedrála nebyla v minulosti ušetřena značného poškození. Město totiž leží nedaleko bavorského Berchtesgadenu, kde se nachází Hitlerovo Orlí hnízdo. Při bombardování koncem druhé světové války proto zasypali spojenci bombami i Salcburk, některé zasáhly dóm a zničily kopuli. Katedrála tak musela být po válce zrekonstruována — dnes by na ní návštěvníci nic nepoznali.

Kvůli italskému rázu a množství památek se pro Salcburk vžila přezdívka Řím severu. Knížecí arcibiskupové honosnými stavbami ve městě skutečně nešetřili, ale nebyli zrovna vzorem cností, jak by člověk u takových lidí očekával. Dnes za to mohou být turisté vděční.

Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se třeba pokochat zámkem Mirabell, který arcibiskup Wolf Dietrich z Raitenau nechal postavit pro svou milenku Salome Altovou. Vztahem s ní se ani nikterak netajil, měl s ní 15 dětí. Podobné pletky u církevních hodnostářů tehdy nebyly prý ničím neobvyklým, Wolf Dietrich byl však pro ostatní trnem v oku právě proto, že svůj vztah nezastíral.

Do doby, kdy Salcburskému knížecímu arcibiskupství stále vládli duchovní, se narodil i Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho rodný dům se nachází v Obilné uličce (německy Getreidegasse), která je dnes nejrušnější nákupní ulicí v historické části města. Proslula množstvím vývěsních štítů nad obchody a nachází se jen kousek od dómu a přilehlého Residenzplatzu, kde měli arcibiskupové svou rezidenci.

V domě ale Mozart nestrávil ani celé dětství, s otcem Leopoldem, matkou Annou Mariou a sestrou Mariou Annou se přestěhovali na druhý břeh Salzachu do domu nedaleko zahrad zámku Mirabell. Mladý Wolfgang později Salcburk zcela opustil — jak je známo, část života pobýval i v Praze, zemřel nicméně ve Vídni. Zato Leopold Mozart byl nucen ve městě zůstat až do své smrti, arcibiskup ho ze svých služeb neuvolnil, ani když mu v Paříži umírala manželka.

Oba dva domy Mozartových jsou dnes muzei, v tom druhém je po celý letošní rok k vidění expozice zasvěcená právě Leopoldu Mozartovi, od jehož narození uplyne v listopadu 300 let. Přestože byl Leopold rovněž hudebníkem a autorem první učebnice pro housle, podle níž se desítky let učilo, nikdy se mu nepodařilo vystoupit ze stínu svého slavnějšího syna a zemřel v relativní chudobě. Koneckonců jako rozmarný Wolfgang se svou ženou Constance.

V Salcburku zemřela i Maria Anna Mozartová, která je pohřbená na malebném městském hřbitově sv. Petra. Tohle turisticky oblíbené místo, které leží hned pod skálou, na níž se tyčí pevnost Hohensalzburg, je nejstarším rakouským hřbitovem, kde se stále aktivně pohřbívá. I když nejednoho návštěvníka asi napadne kam? Volného místa tu totiž mnoho není.

Hřbitov je také místem posledního odpočinku architekta Santina Solariho, který kromě Salcburského dómu vybudoval pro Marka Sittika zámeček Hellbrunn na okraji města. Arcibiskup ho nikdy nevyužíval jako rezidenci, ale pouze pro setkávání, pořádání večírků a pro zábavu. Interiér si mohou návštěvníci projít, ale mnohem zajímavější jsou takzvané vodní hrátky v zahradách, což zní trochu nejasně. Anglický název tricky fountains je mnohem výstižnější.

Sittikus nechal do zahrad nainstalovat množství ukrytých vodotrysků, s jejichž pomocí si rád střílel ze svých nic netušících hostů. Usadil se s nimi například podél stolu na kamenné stoličky, ve kterých byly vodotrysky zabudovány. Když přišel pokyn, začala z nich prýštit voda a hostům pořádně skropila zadky. A jelikož bylo nepřípustné, aby někdo vstal, dokud tak neučiní arcibiskup, hosté tiše trpěli.

Podobné šprýmy jsou ukryté po celých zahradách, na vlastní kůži je dnes mohou okusit i turisté, na které je pouští průvodci. A skutečně nikdy není jisté, odkud se proud vody objeví, ačkoli průvodci jsou samozřejmě shovívavější a často návštěvníky taktně varují, kde by měli, či neměli stát. V horkém letním dni je nicméně taková sprška docela vítaná a turisté se nad vodotrysky vždy od srdce zasmějí.

Že hraje hudba v Salcburku prim, není třeba dlouze zdůrazňovat. Kromě toho, že ve městě je Mozartův odkaz stále živ, pořádá se tu také jeden z nejvýznamnějších festivalů vážné hudby na světě.

Místní operní scéna pak údajně patří spolu se Sydneyskou operou a italskou La Scalou ke třem největším na světě. Festivalový dům, kde se kulturní událost koná, zvenčí působí docela nenápadně, uvnitř je ale neskutečně impozantní. Skládá se ze tří sálů, z nichž jeden je samozřejmě pojmenován po Mozartovi. Hned ten vedlejší zase zaujme tím, že je jeho zadní část vytesána do skály a dívat se v něm na nějaké představení musí být zážitek už jen kvůli prostoru.

Salcburský festival, který se letos koná od 20. července do konce srpna, je poměrně nákladnou záležitostí. Vzhledem k jeho prestiži i pompézní produkci je to ale pochopitelné. Má navíc dlouhou historii, koná se už od roku 1920. Pokud se vám naskytne příležitost do festivalového domu nahlédnout, neváhejte ani minutu.