Do Kolumbie turisty láká slavný narkobaron

Legendární hláška narkobarona Pabla Escobara „Plata o plomo“ (Stříbro, nebo olovo neboli Buď vezmeš úplatek, nebo tě zabiju) v 80. letech minulého století zcela změnila Kolumbii a uvrhla ji do chaosu.

Nicméně bezmála třímilionový Medellín, spojený s Escobarem a medellínským kartelem, je dnes jedním z nejpokrokovějších měst Jižní Ameriky. Jeho okolí je navíc až uhrančivě malebné. Ale pozor, zbraně tu lidé stále ještě mají zakódované v DNA.

Výletům místních cestovek jednoznačně dominují ty s „escobarovskou“ tematikou. Americký seriál Narcos, který líčí příběh legendárního pašeráka drog Pabla Escobara, Kolumbii přinesl více škody než užitku. Shoduje se v tom značná část Kolumbijců, která by na krvavou éru své země nejraději zapomněla. To, že tito „narcoturistas“, jak jim místní říkají, mlsně obhlížejí místa spojená se známým mafiánem, nadšeně se u nich fotí, nebo dokonce kladou kytice na Escobarův hrob, nedokážou pochopit.

Pracovníci v cestovním ruchu ale dobře vědí, že každá reklama, tedy i ta špatná, se počítá. Připouští však, že všechno musí mít své hranice: „Už se nám několikrát stalo, že evropští či američtí turisté se hned po příletu do Medellínu ptali na letištních informacích, kde můžou sehnat kvalitní kokain.“

„Neříkám, že se tu kokain nedá sehnat. Dá a bohužel stále ještě velmi snadno, ale turisté se tím mohou dostat do pořádných potíží,“ říká lámanou angličtinou řidič Juan Diego, který mě vezl z letiště do hotelu.

Kolumbijský departement Antioquia, do něhož Medellín spadá, je co do velikosti jen o něco málo menší než Česká republika. Ač to na světové mapě ve společnosti gigantů, jako je třeba Brazílie, není zcela zřejmé, je Kolumbie rozlohou obrovská země. Pro představu, je více než třikrát větší než Německo.

Lidé na venkově jsou sice vůči „gringům“, jak v Jižní Americe nazývají bělošské turisty, trochu nedůvěřiví, ale stačí prohodit jednu dvě fráze ve španělštině, usmát se a ledy jsou většinou prolomeny.

Turisticky nejnavštěvovanější oblastí v okolí Medellínu je ta kolem umělé laguny Guatapé zhruba hodinu a půl jízdy autem z města. Právě tato malebná oblast byla v období Escobarovy vlády hodně nebezpečná a zůstala jí i několik let po jeho smrti. Dnes už se sem hrnou především batůžkáři, ale bezpečnostní situace pořád není bezchybná. Zejména proto, že v Kolumbii stále funguje tzv. „drogový turismus“.

„Je to takové veřejné tajemství, ale turisté sem většinou nejezdí za krásami přírody, ale za kokainem. Sehnat se tu bohužel stále dá docela snadno a v čistší kvalitě než v USA či v Evropě. Vláda se s tím v posledních letech snaží tvrdě bojovat, padlo i několik odstrašujících rozsudků a pokut, ale pořád to nestačí.“

„Část turistů chce vidět všechna možná místa spojená s Escobarovým životem, to je ještě docela v pořádku. Ale někteří místní turistům zajišťují speciální kokainové výlety, kdy se podívají, jak se sklízejí lístky koky. Následně je vezmou do nějaké odlehlé laboratoře, kde se na vlastní oči mohou podívat, jak se kokain vyrábí. Samozřejmě je to spojené i s ochutnávkou,“ popisuje průvodce.

Málokdo si uvědomuje, že během dobrodružného výletu se může stát součástí zásahu policie, armády či útoku nepřátelského gangu, což může být smrtelně nebezpečné. Stejně tak nevíte, kdy se tito lidé rozhodnou, že by si mohli nějaký ten milion přivydělat únosem bohatě vyhlížejícího turisty.

Chce to používat rozum a místo shánění kokainu u pochybných existencí raději vyvyrážet za přírodními krásami. A že jich tu mají nepřeberně. „Jen Antioquia zabere zhruba tři až čtyři týdny, když ji chcete projet alespoň trochu pořádně. A Kolumbie? Půl roku, bez nadsázky,“ podotýká můj průvodce William Echeverri.

Když prolétám dronem nad úchvatnou lagunou Guatapé a ikonickým skalním útvarem El Penón de Guatapé, který se nad okolní krajinou vypíná do výšky zhruba dvě stě metrů, musím dát průvodci za pravdu. Sytě zelená kopcovitá krajina v oparu mi vzdáleně připomíná exotický Réunion a některé odlehlejší části Guatemaly. Při rozhlížení se po okolní krajině z ptačího pohledu se mi doslova tají dech.

Když pak kroužím kolem ruin Escobarovy známé vily La Manuela Hacienda, zaskočí mě člověk s brokovnicí, který se bez varování pokouší dron sestřelit. Ač je místo neobydlené a široko daleko nikdo nežije, strážce Escobarova odkazu, vyhozeného do povětří, se na místě objevil během pár minut.

Svou zbraň naštěstí zjevně nepoužívá často a mého bzučivého parťáka o několik čísel minul. Ale pro pochopení místních zvyklostí mi tohle varování stačilo.

Samotné Guatapé je dnes jedním z nejbarevnějších městeček Kolumbie, domky září sytě pastelovými barvami do dáli. William ale tlumí mé nadšení tím, že nejde o historickou tradici, nýbrž o snahu místních nalákat turisty zpět do dříve populární oblasti, kterou narkobaron značně poznamenal. Drobné restaurace, nevelké manufaktury a nejrůznější rodinné podniky jsou na turismu životně závislé. Moderních vlivů nedalekého hlavního města sem vítr mnoho nezavane.

Medellín je vyhlášený krásou místních žen, které nejdou pro plastickou operaci daleko a domov neopouštějí, aniž by se vyšňořily, i když jdou jen za roh pro ovoce. Člověk by čekal, že to místní začnou časem přehlížet, ale čerstvý padesátník William je živým důkazem, že tomu tak není. Neotáčí celou hlavou, protože má jistou úroveň, ale pobaveně pozoruji, že oči mu za volantem často sjedou mimo dopravní dění.

V Medellínu žije přes 2,5 milionu obyvatel a každá čtvrť je odlišná. Ty chudé, které bývaly Escobarovou hlavní oporou, nikam nevymizely – existují stále. Nejlépe a nejbezpečněji si je prohlédnete během okružní jízdy městskou lanovou dráhou. To je navíc nejlevnější, ale i nejefektnější způsob, jak získat představu o tom, jak obrovský Medellín vlastně je.

Pro místní jde o běžný prostředek městské hromadné dopravy a turisty většinou zaskočí svou moderností. Bez přehánění snese srovnání s lanovkami v moderních lyžařských resortech. Za návštěvu rovněž stojí oblíbené náměstí Plaza Botero v samotném centru města. Náměstí zkrášluje celkem 23 soch od nejznámějšího kolumbijského sochaře Fernanda Botera, který je městu za tímto účelem daroval. Neortodoxní styl soch vyvolá úsměv na vašich rtech, ať už chcete nebo ne.

Až vám vyhládne, nastává volba nejtěžší – kde se najíst. Na výběr máte přes dva tisíce restaurací, které se liší jak nabídkou, tak kvalitou jídel a logicky i cenou.

Přednost dejte restauracím s místními pokrmy, kde nevynechejte silný vývar s kusy kuřecích vnitřností a následně neskutečně chutné grilované kuře. K němu si dopřejte kukuřičné placky, dušené sladké plantainy a pikantní chilli omáčku pebre, která skvěle doplňuje snad všechny masové pokrmy.

Pro rychlé občerstvení jsou nejlepší smažené plněné taštičky empanadas nebo tamější varianta párku v rohlíku. Té říkají completo a jako obloha se přidávají rajčata, cibule či majonéza. Verze italiano ukrývá i chutné avokádo.

Jako dezert se ideálně hodí čerstvé exotické ovoce, které je na tržištích velmi levné. Pokud si rádi zahřešíte, ochutnejte některý z místních vyhlášených smetanových dortů.

Milovníci kávy si v Medellínu na své nepřijdou. Káva, podávaná v běžných restauracích, je obvykle podprůměrné kvality. Nejlepší káva totiž směřuje výhradně na export a v Kolumbii místním zůstává povětšinou druhá jakost.

Z rozhovorů s několika místními se nedalo nevypozorovat, s jakou nelibostí nesou, že poslední titul nejlepší kávy na světě získala Geisha ze sousední Panamy, s níž právě ve kvalitě kávy dlouhá desetiletí soutěží.

Mnoho místních proto místo kávy popíjí odvar z kokových listů, který si v Kolumbii podobně jako v okolních zemích můžete dopřát legálně. Vyjma drobných povzbudivých účinků si jej místní chválí zejména kvůli tomu, že napomáhá dobrému trávení.

Odvar z koky klidně ochutnejte, ale dopředu raději zapomeňte na to, že byste si balíček lístků na čaj přivezli domů. V Evropě totiž koka není vnímána jako neškodná bylinka a v případě odhalení byste mohli mít problémy kvůli pašování drog. Navíc kontroly během odletu z medellínského letiště jsou pověstné.