Obec nedaleko Brna ukrývá papouščí unikát

Papouščí zoo sídlí na okraji Bošovic v zástavbě rodinných domů. Na svých internetových stránkách láká turisty na to, že jde o jedinou zoo svého druhu v Evropě.

„Samozřejmě existují parky či zoo, kde chovají mnoho papoušků, ale i dalších druhů ptactva. My se však zabýváme výhradně chovem papoušků a také máme od ministerstva životního prostředí licenci na provozování zoologické zahrady. Jsme proto jediná zoo svého druhu v Evropě,“ vysvětluje ředitelka zahrady Hana Škrháková (56), když vcházíme do areálu mezi opeřence.

S příchodem března, kdy v zoo začíná návštěvnická sezona, papoušci tráví mnohem více času ve venkovních voliérách. „Během zimních mrazů jsou převážnou část dne schovaní v zimních ubikacích,“ říká o zvycích ptáků Škrháková.

V nerezových voliérách umístěných na celkem pěti stech metrech čtverečních je více než dvě stě pestrobarevných papoušků, jejichž původní domovinou je Jižní Amerika, Afrika nebo Austrálie. Dohromady je zde k vidění dvaapadesát druhů. Jsou tu žakové, kakaduové, arové, ale také druhy, které neuvidíte v žádné jiné evropské zoo.

„Jako jediní například vystavujeme kogny smaragdové, jejichž chov je náročnější. Žijí v hejnu a potřebují hodně prostoru. A jako první zoo u nás se nám podařilo odchovat mládě amazoňana nádherného. Jde o ohrožený druh papouška původem z Jižní Ameriky,“ říká Hana Škrháková, jejíž slova se ztrácí v hluku skřehotajících ptáků.

„Papoušci jsou inteligentní a velmi vnímaví, reagují na barvu oděvu i tón hlasu,“ vysvětluje chovatelka a dodává, že ke zdejšímu papouščímu ruchu jsou sousedi z okolních domů tolerantní.

S manželem Vlastimilem (56) papoušky v Bošovicích chovají desítky let. Hana k nim našla cestu před třiceti lety, kdy se seznámila se svým mužem. Vlastimil choval papoušky od dětství. „První pár andulek dostal v roce 1969, kdy měl úraz oka a musel být v klidu. Aby ho rodiče udrželi doma, pořídili mu právě papoušky,“ líčí s úsměvem začátky.

„Já jsem se vše učila za pochodu. Jsem vystudovaná ekonomka, o papoušcích jsem prakticky nic nevěděla. Ale přišlo mi přirozené zapojit se do toho, co můj partner dělal.“

Manžela podle jejích slov papoušci zaujali natolik, že si postupně začal pořizovat další a další druhy. V devadesátých letech pak založil farmu, která se specializovala na jejich odchov a prodej. V roce 2004 se nakonec manželé Škrhákovi společně rozhodli založit zoologickou zahradu a o čtyři roky později získali licenci na její provozování. „Museli jsme prokázat, nejenže máme vhodné zázemí pro zvířata, ale i dostatečnou odbornost. Podmínkou bylo také zapojení do vzdělávacích programů. Pořádáme proto také řadu seminářů s odborníky,“ poznamenává Škrháková.

Vybudování zahrady trvalo sedm let. Papouščí zoo nakonec otevřela své brány pro veřejnost v roce 2011. „Tehdy jsme měli devatenáct druhů a asi stovku exemplářů. Návštěvníků bylo v začátcích tak pět tisíc ročně, teď jich máme šestkrát tolik, z tuzemska i zahraničí. Nejsilnější jsou samozřejmě letní měsíce,“ podotýká chovatelka.

Často sem míří odborníci z různých koutů světa. „Měli jsme tu chovatele z Rakouska, Španělska i Indie,“ vyjmenovává Hana, jež má na starosti celý chod areálu. K ruce má ještě čtyři zaměstnance, kteří pomáhají s čištěním voliér, krmením a provozem zdejší malé kavárny a obchůdku.

„Den mi začíná v šest ráno, kdy chystám krmení. Papoušci dostávají směs zrníček, ořechů, granulí, zeleniny a ovoce. Jedí všechny druhy, jen nedostávají avokádo, které je pro papoušky toxické,“ vysvětluje. Spořádají podle ní až pět kilogramů potravy denně. Manžel se do chodu už tolik nezapojuje. „Rozdělili jsme si to. Já se starám o papoušky, on podniká. Jeho firma vykupuje kovový odpad. I díky tomu může zoo fungovat. Její provoz totiž stojí ročně kolem milionu korun,“ říká. Pomáhají rovněž soukromí sponzoři, kteří mají možnost některého z papoušků adoptovat.

„Pořízení papouška, který se dožívá až osmdesáti let, se pohybuje v řádech několika desítek tisíc korun. Získat určitý druh trvá několik měsíců, někdy i rok,“ vykládá Škrháková. Papoušky nakupují od ověřených chovatelů z Česka, Slovenska i dalších států Evropy. „Chceme mít ucelené kolekce jednotlivých druhů. Kupujeme mláďata, ale snažíme se také o přirozený odchov, kdy se z větší části o mládě starají sami rodiče. V podstatě to jsou divocí a plaší ptáci,“ objasňuje chovatelka. To je také důvod, proč si žádného z opeřenců nemůžeme vyfotit mimo voliéru.

„Papouškům z domácího chovu se vyhýbáme. Máme tady asi jen dva exempláře. Jednoho žaka a jednoho kakadua, kteří mluví. Nechceme z toho mít zábavní park. Jde nám spíš o to, aby se lidé o papoušcích něco dozvěděli,“ upřesňuje. Každý papoušek, jehož v zoo chovají, je podle jejích slov trochu jiný. Bezpečně je proto mezi sebou rozezná.

„I když se jedná o stejný druh, liší se zbarvením, některý má třeba specifické znaménko. Liší se také chováním, některý je více plachý, jiný naopak,“ zmiňuje.

A co je při péči o papoušky vůbec to nejnáročnější? Zabavit je! „V přírodě mají o zábavu postaráno, prakticky celý den totiž shání potravu, nalétají několik desítek kilometrů. V zajetí se musí zabavit jinak, vyrábíme jim proto dřevěné hračky, bidýlka, v létě pouštíme rozprašovače s vodou,“ říká Hana Škrháková. V dalších letech plánují rozšiřování expozic. „Vezměte si, že na světě je celkem čtyři sta druhů papoušků, takže máme co dělat,“ směje se na závěr chovatelka.