Alenka v říši divů aneb První safari v životě

Moc rád bych vám na následujících řádcích podal fundované informace člověka zoceleného safari po celé Africe, ale dobrovolně a bez mučení přiznávám, že mohu porovnávat jen s informacemi z druhé ruky. Když se mi naskytla šance propojit cestu na Viktoriiny vodopády v Zimbabwe s třídenním safari v Botswaně, neváhal jsem. Otevřely se mi brány k tak luxusnímu zážitku, o kterém jsem nikdy ani nesnil. Z hotelu u Victoria Falls mě čekala třídenní odbočka směrem do ráje zvířat - delty řeky Okavango.

Nemám nic proti přespávání v přírodě. Jediné zvíře, které skutečně z duše nesnáším, je komár. Obyčejný, krev sající komár. Nemusí ani přenášet nějakou smrtelnou chorobu, ale nic mi nevadí tolik, jako slyšet bzučivý zvuk poté, co se konečně uvelebím do postele či na karimatku. A to je tak nějak to, co jsem od svého prvního safari i čekal. Spaní v nějakém větším stanu a neustále rušení od nechtěných bzučivých elementů. Jak moc jsem se mýlil...

Ze zimbabwského města Victoria Falls jsem vyrazil po zemi vstříc botswanskému letišti Kasane. Žádná dramatická vzdálenost, a navíc zcela rovná silnice. Rychlostní omezení byste však měli dodržovat, protože sem tam něco vběhne do silnice. Slon a tak podobně, normálka. Aut tu potkáte méně než zvířat – dopravní vytíženost na „uzlu“ Victoria Falls - Kasane vskutku není vysoká.

Každopádně, na hraničním přechodě se turisté obvykle nezdrží déle než několik minut. Ono tu ani není moc co dělat, pokud nechcete zrovna provádět někde ve stínu celní budovy poloilegální směnu peněz za velmi nejistého kurzu. Poté, co dezinfikujete pneumatiky svého vozidla a podrážky svých bot (ano, je to povinné), dostanete za nějaký ten desetidolar do pasu botswanské vízum a můžete vyrazit do nitra jedné z nejčistších zemí Afriky. Pokud má někde na černém kontinentě domov ekoturismus, je to právě tady v Botswaně.

Pokud je vaším snem zažít na vlastní kůži safari v deltě řeky Okavango, slušelo by se říci, že přijedete-li v listopadu, tak budete mít zcela odlišný zážitek než turisté, kteří sem zavítají třeba v květnu. Delta řeky Okavango je takový světadíl sám o sobě, který se rozpíná a pulzuje vysokým stavem vody v květnu a červnu a naopak se stahuje a láká zase zcela odlišné živočišné druhy právě koncem roku, kdy většina mokřadů vysychá.

Kempy Ker & Downey jsou rozmístěné po deltě řeky Okavango tak, abyste měli možnost v každém z nich sledovat trochu jiná zvířata a aby přírodní prostředí kempů nebylo stereotypní. Je totiž poměrně běžné, že se mezi nimi turisté během své cesty přesunují. Z letiště v Kasane a následně i mezi kempy se přemísťují výhradně menšími letadly, které pojmou něco mezi šesti až 12 lidmi. Samotný let nad deltou Okavanga je také docela zážitek - neletí se vysoko a vidět slona z letadla má také něco do sebe.

Soukromě vlastněné kempy mají licenci od místní vlády, že mohou v oblasti působit. Něco takového je v deltě řeky Okavango poměrně výjimečné. Kempů tu není mnoho a průvodci zároveň působí jako hlídači tohoto přísně chráněného území. Zaměstnáni jsou tu výhradně místní, kteří jsou speciálně vyškoleni, a než se dostanou na pozici plnohodnotného průvodce, předchází tomu více než rok praxe a mnoho zkoušek, během kterých musí dokazovat poměrně rozsáhlé znalosti.

„Tomu není ani 15 let, asi si sem odskočil ze školy na praxi, ne?“ procedil skrz zuby poznámku novinářský kolega a celá naše skupina se rozesmála, ač se značně nejistým podtónem. Náš pilot totiž vskutku vypadal, jakoby si právě odskočil z fotbálku s kamarády za školou. O den později se ptáme jihoafrického pilota, který tu létá také, zda byl aspoň plnoletý. Rozesměje se a říká, že nejsme první, kdo se na to ptá. Je mu prý 24 let, nalétán už má poměrně slušný počet hodin a má navíc tři děti. Tak tedy dobrá.

Kemp Kanana na jihozápadě delty Okavanga nás přivítal jako první. Známý je zejména mezi milovníky ptáků, kterých tu můžete spatřit skutečně nepřeberně druhů. Ještě předtím, než vyrazíme směrem k pověstnému ostrovu Paradise Island, o kterém jeden z kolegů příhodně napsal, že by vystrašil i Alfreda Hitchcocka, se musíme ubytovat.

Když spatřím svůj „stan“ s obří luxusní postelí, lahví dezertního vína, sprchou i záchodem, dochází mi, že mě čeká můj první glamping v životě. Glamping, zkrácený výraz pro glamorous camping, se užívá pro pobyty v exkluzivních stanech, kde si připadáte spíše jako v pětihvězdičkovém hotelu než ve stanu. Pevné plátno s moskytiérami na místě oken působí dojmem, že by se mi divoká zvěř nemusela dobývat v noci do stanu. Wi-fi tu není cíleně, nepatří sem. Jen jeden počítač s internetem, kdybyste se opravdu neodkladně museli spojit se světem okolo.

Poprvé nasedáme do velkých džípů. Nemají okna, a jsou tak nějak docela hodně přístupné. Na první pohled snad až moc. Krátká jízda autem, během které vidíme první antilopy kudu a zebry, nás dovede k řece Xudum. Poté se vydáváme na klasické kánoi mokoro, kterou jsme si vybrali místo motorové lodi. Cílem je onen „ptačí ostrov”.

Když se k němu po 40 minutách začínáme blížit, na stovky metrů daleko už je slyšet ševel desítek druhů ptáků, který se s přibližováním mění skoro až na rámus, před kterým byste si snad zacpali uši, kdybyste nebyli v takovém šoku. Zůstáváme na místě několik desítek minut a chvílemi i zapomínáme fotit – tak působivý výjev to je.

Cestu zpět do kempu nemáme v hlavě nic jiného než řev všemožného ptactva a ten magický pohled na stovky ptáků hnízdícich vedle sebe. Noříme se do pohodlných postelí, ale řev v hlavě neustává. Nedaleko u kempu si začaly hlasitě „povídat” hyeny. Zneklidňující a krásné zároveň.

Další den vyráží skupina těch, kteří dokázali vstát v půl šesté ráno, na výjezd za samotného rozbřesku. Odměnou nám byla po přibližně hodině jízdy malá skupinka slonů a následně i březí lvice. Ta procházela ve vzdálenosti asi čtyř metrů od našeho auta. To byl přesně ten moment, kdy jsme si velmi dobře uvědomovali, že nás nedělí vůbec, ale vůbec nic.

„Nedělejte prudké pohyby a nevystrkujte ruce s fotoaparáty mimo vozidlo. Dokud jste uvnitř, vnímá nás lvice jako jedno velké zvíře a nic nám nehrozí,“ uklidňuje nás průvodce Omphile Kaluluka, když vidí poněkud nejisté výrazy v našich obličejích. A má pravdu - lvice se dlouze zadívá na náš džíp, nikdo nevydává ani hlásku, a tak po několika vteřinách pokračuje rozvážnou chůzí dále. Silný zážitek.

Před obědem se přesunujeme letecky do dalšího kempu. Naším domovem na další noc bude kemp Shindi. Pakliže Kanana byla ráj pro sledování ptáků, Shindi byla místem, kde jsem nevěděl, co fotit dříve. Komáři nás překvapivě skoro netrápili, v oknech stanů byly moskytiéry a starý dobrý repelent v podobě ginu s tonikem fungoval také na výbornou. I tak jsou ale na ranní a večerní výjezdy dlouhé rukávy a nohavice rozumnou volbou. Už jen pro klid duše.

I v Shindi bylo brzké vstávání základem úspěchu. V oblasti, kde se kemp nachází a kterou tamější průvodci spravují a chrání, je ranní projížďka něčím nezapomenutelným. Sotva dofotíte skupinku žiraf, proběhne okolo vás zebří rodinka. A když už jsme si mysleli, že druhá lví samice během dvou dnů byla vrcholem ranní jízdy, zjevil se asi 20 metrů před námi lví samec vyhlížející kořist. Mohutná hříva jen podtrhovala jeho majestát a přiznávám, že toto setkání bylo jedním z mých největších cestovatelských zážitků vůbec. Ti, co se ráno na cestu nedokopali, si po zběžném prohlédnutí fotek odcházeli do soukromí kempu trhat vlasy.

Jak v kempu Kanana tak i v Shindi bylo úžasné to, že jste se v přírodě nepotkávali s dalšími turisty lačnícími po fotkách, stejně jako vy. Najednou tak jezdily po celé rezervaci maximálně tři džípy patřící tomuto kempu, jejichž řidiči a průvodci v jedné osobě si navzájem mohli pomáhat, když spatřili v dálce nějaká zvířata či zajímavé stopy. Zvířata byla klidná a cizí lidé vám nekazili snímky, jak by se mohlo stát v jiných, turisticky exponovanějších místech. Luxus zde spočíval právě v tomto soukromí, díky němuž jsou navíc zvířata klidnější a chovají se zcela přirozeně.

Třetí a poslední zastávku jsme měli o den později v kempu Okuti. Ten je odlišný tím, že se nenachází na soukromém pozemku pronajatém od vlády, ale v poměrně známé rezervaci Moremi Game Reserve, která leží ve východním cípu delty Okavanga. Nachází se zde nedaleko sebe několik kempů, a tak je jasné, že už zde nebudeme úplně sami. Můžete ale narazit na leopardy, psa hyenovitého či vzácné bílé nosorožce. Stačí jen trocha štěstí.

Okolí našeho kempu bylo zase velmi odlišné od těch předchozích dvou. Delta Okavanga totiž není jednolité území, stačí popojet několik desítek kilometrů a jste v úplně jiném prostředí, které láká zase trochu jiné druhy zvířat. Zajímavostí je pak ostrov s tisíci mrtvými stromy, které nepřežily velkou povodeň před mnoha lety.

Jen samotná rezervace Moremi má zhruba pět tisíc kilometrů čtverečních. Mohli byste tu tak jednoduše strávit celou svou dovolenou a jezdit každý den na jiné místo. A zrovna když jsem cestou buší přemítal o tom, jak je tato oblast rozlehlá, průvodce jen tiše zašeptal: „Máš svůj šťastný den.“

V dáli se v křoví pohybovalo něco velkého, co jsem se svými necelými dvěma dioptriemi nedokázal jasně určit. Průvodce měl ale jasno, míříme k bílému nosorožci, či přesněji řečeno k nosorožci tuponosému. Samozřejmě jde o jižní poddruh, ten severní ve volné přírodě vyhynul smrtí známého nosorožce Súdána. I tak se těchto nosorožců pohybuje ve volné přírodě pouze něco kolem 20 000 kusů. A když vám navíc do snímku přiletí pestrobarevný mandelík fialovoprsý, nemůže to být už snad ani lepší. I když... jak daleko to asi měl k tomuto místu nejbližší leopard?