Anglesey: Ostrov na cestě z Irska do Británie

Úrodná půda, ideální podmínky pro rybáře a jedinečná obchodní cesta spojující přístav v Irském moři s velkými městy Velké Británie lákaly pozornost mnoha dobyvatelů. Průběžně jej napadli Římané, Irové, Vikingové, Normani i Sasové. Nakonec si jej ve 13. století společně s celým Walesem podmanil anglický král Eduard I. a připojil jej ke své říši.

V posledních desetiletích Anglesey profituje především z turistického ruchu. Téměř 720 km2 okouzluje mírně zvlněnou krajinou s nízkými kopci, ohraničenou dvěma sty kilometry nádherného pobřeží. Úchvatná příroda se tu prolíná s unikátními památkami a nabízí skvělé možnosti pro dobrodružné plavby, potápění, rybaření, jachtaření a windsurfing. Na své si tu přijdou i cyklisté a milovníci pěší turistiky.

První zajímavost čeká na návštěvníky Anglesey už během přejezdu přes Menajskou úžinu, která jej odděluje od „pevninského“ Walesu. Ta vždy představovala velký problém pro sedláky, kteří svůj dobytek prodávali na trzích za ní.

Počátkem 19. století se stále více lidí přepravovalo mezi Irskem a Anglií. Cesta mezi Dublinem a Londýnem trvala 36 hodin a její součástí byl právě i nebezpečný přívoz přes nepředvídatelnou Menajskou úžinu.

Proto vláda pověřila Thomase Telforda vypracováním systému silnic mezi hlavním městem Spojeného království a Holyheadem, odkud odplouvaly lodě do Irska. V rámci tohoto projektu pak byl 30. ledna 1826 otevřen první větší železný visutý most na světě.

Jeho konstrukce vycházela z přírodních podmínek, kdy kvůli pískovému podloží a rychlému proudění vody tu nebylo možné uchytit pilíře do dna, a zároveň reflektovala požadavek, aby přes úžinu mohly i nadále proplouvat obchodní a vojenské lodě.

Vznikl tak 417 metrů dlouhý most, kde je vozovka zavěšena na šestnácti obrovských řetězech ve výšce 30,5 metru nad hladinou. Roku 2005 byl jako jeden z nejkrásnějších ve Spojeném království zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Jen kousek od Menajského visutého mostu pak roku 1855 vyrostl most další, přes nějž kromě silnice vede i železniční trať. Na Anglesey se dnes jezdí převážně tudy, ale právě při jeho přejezdu se naskýtá ten nejkrásnější výhled nejenom na Telfordův technický zázrak, ale i na celou Menajskou úžinu.

Snad každý Brit zná proslulý rozhovor: „Bože, sire, přišel jsem o nohu.“ „Bože, sire, opravdu.“ Proběhl roku 1815 mezi vévodou Wellingtonem a jeho zástupcem Henrym Pagetem během bitvy u Waterloo. Paget, ač jednonohý, žil šťastně ještě celých 39 let a zemřel v požehnaném věku 85 let. Navíc za své zásluhy během této bitvy získal nový titul markýz z Anglesey.

Na jeho památku pak u Menajské úžiny roku 1817 vyrostl 27 metrů vysoký památník z vápence z rybářské vesničky Moelfre, vzdálené asi dvacet kilometrů.

Architekt Thomas Harrison pro něj vybral místo na skále, kde dříve stávala starověká pevnost, a dal mu podobu antického sloupu. Jeho tělem vede 115 schodů na vyhlídkovou plošinu, kam roku 1860 přibyla bronzová socha markýze. Každému, kdo se odvážil překonat nepříliš důvěryhodné schody, se pak z vrchu otevřel nádherný pohled na pohoří Snowdonia, ostrov Anglesey a Menajskou úžinu.

V roce 2014 byl však památník kvůli katastrofálnímu technickému stavu uzavřen a dodnes není jeho osud kvůli finančním problémům jistý.

Kmeny, které kdysi obývaly Anglesey, po sobě zanechaly několik hrobek, menhirů i pevností. Mezi ty, které lze dodnes navštívit, patří největší neolitická mohyla na ostrově Barclodiad-Y-Gawres. Najít ji lze na útesu na jihozápadním pobřeží a z dálky vypadá jako pravidelný travnatý kopeček.

První větší vykopávky tu proběhly v letech 1952 a 1953, kdy byla objevena nejenom šest metrů dlouhá chodba, vedoucí do centrální místnosti s bočními prostory, ale i ostatky dvou chlapců, zvířecí kosti a schránky mořských živočichů. Nejpřekvapivější však byl nález pěti kamenů zdobených geometrickými tvary, spirálami a čárami, ke kterým po průzkumu roku 2001 přibyl ještě další.

Velkou část kamenů z původní hrobky bohužel využívali v 18. století místní farmáři jako stavební materiál, takže její horní část zcela zmizela. Proto ji v polovině 20. století zastřešila betonová deska porostlá trávou tak, aby maximálně připomínala originál.

Jen jedenáct kilometrů odtud odkryl roku 1865 kapitán François du Bois Lukis z Guernsey další chodbový hrob Bryn Celli Ddu. V dopise svému bratrovi popisuje, že tu našel kousky olova, předměty z pazourku a keramiku. Jeho nálezy dnes lze obdivovat v Britském muzeu, které je od Bois Lukisových dědiců po jeho smrti odkoupilo.

Na severozápadě Anglesey leží ještě menší ostrůvek Holy Island s drsnou krajinou vřesovišť a hlodáše evropkého. Okolní nebezpečné útesy představovaly nevyhnutelnou zkázu pro mnohá plavidla, a tak byl na pobřežním skalisku pro lodě připlouvající do přístavu v Holyheadu vybudován maják.

Cesta k němu není zrovna jednoduchá. Kdo jej chce navštívit, musí sejít 400 kamenných schodů a přejít úzký můstek postavený ve dvacátých letech 19. století – do té doby byl maják zásobovaný jen košíkem s jídlem zavěšeným na provazu.

Roku 1964 byl původní 28 metrů vysoký maják nahrazen novým a o necelých dvacet let později byl zcela uzavřen. Jeden z nejhezčích velšských majáků je však dnes přístupný turistům. Ti si mohou prohlédnout strojovnu s motorem, výstavu o historii stavby a v reálných kulisách si představit krušný život správce majáku.

Nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším místem na Anglesey je paradoxně vesnice, kde není vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Turisté se tu však zastavují kvůli jejímu neuvěřitelně dlouhému názvu, který v originále zní Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. [celá zpráva]

Shluk 58 písmen a 51 hlásek (Ch a LL označují jednu hlásku) zajistil obci titul nejdelšího názvu sídla v Evropě. Dle pověsti jej vymyslel hostinský, aby zvýšil atraktivitu jinak naprosto nezajímavého místa. Vesnice tak získala název, který v překladu zní: Kostel Panny Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia u červené jeskyně.

Přestože v Llanfai PG, jak vesnici místní běžně označují, žije jen něco málo přes tři tisíce obyvatel, každý rok se tu zastaví více než půl miliónu turistů, z nichž žádný nemůže odjet bez fotky své maličkosti pod nápisem na místním nádraží. Že se hostinskému jeho záměr vydařil, dokazuje i vedlejší turistické obchodní centrum, které se každým rokem rozrůstá.

I když obci nepatří titul nejdelšího názvu na světě, v Guinnessově knize světových rekordů je zaznamenána jako nejdelší registrovaná doména.