Objevte kouzlo zelenokvětých čemeřic

Čemeřic je několik druhů a díky snadnému šlechtění vzniklo nepočítaně kultivarů sytých barev od bílé přes žlutou a růžovou až k purpurové. Že jste si takové pořídili a oni při odkvétání zezelenaly? To už tak čemeřice dělají a my pořádně nevíme, proč vlastně.

Možná v době, kdy se rostlina soustředí na zrání semen, pomáhají s fotosyntézou. Jisté je, že se k původní barvě v dalším roce vrátí.

Pak jsou čemeřice, které jinou než zelenou barvu neznají. Nejspíš se do nich nezamilujete hned napoprvé. Když jim ale věnujete druhý pohled, přesvědčí vás o své jedinečnosti. Jak se jmenují?

Kdo si rád čistí hlavu procházkami v lese, ten si jí už možná všiml. Čemeřice zelená se do naší přírody zřejmě zatoulala z Rakouska či Německa. A protože je na lesní prostředí i tuhou zimu zvyklá, spokojeně si tu bydlí dál.

Dužnatými oddenky se časem rozrůstá do hustých, okolo 40 cm širokých a podobně vysokých trsů s mohutnými vykrajovanými listy. Ty na zimu odumírají, ale líto nám to být nemusí, protože o to lépe v únoru až březnu vynikají bezlisté lodyhy korunované zpola skloněnými miskovitými květy bez vůně, zato však se spoustou nektaru a pylu pro první hmyzí hladovce.

Barva pěti zašpičatělých kališních lístků přechází z jablečné po citronově zelenou.

Rodačka ze západní Evropy a Středomoří je pečlivě tvarovaným dílkem s nádhernými detaily. Stále zelené listy velikosti dlaně vypadají jako palmové. Rozdělené jsou do mnoha úkrojků lemovaných jemně pilovitou obrubou a pomocí dlouhých řapíků se přidržují tlustých stonků vysokých okolo 35 cm.

Na necelý dvojnásobek se prodlužují stonky nesoucí květenství. V prvních týdnech nového roku na nich bimbají bambulky poupat a od konce ledna až do dubna zvonečky v barvě nezralých rajčat, přizdobené ostružinově červenou linkou.

Aroma květů lze přirovnat k rozkrojené hlávce ledového salátu. Neodpuzuje čmeláčí královny a ani nám vadit nemusí, protože se nešíří vzduchem.

Obryně mezi čemeřicemi se v době květu pyšní mírami až 90 cm na výšku a 70 cm na šířku. Pochází ze slunného Středomoří, kde je ještě o něco větší, ale v našich zahrádkách prospívá, jako by v nich žila odnepaměti.

Z očí neschází, jak je rok dlouhý. To díky trojčetným kožovitým listům, nápadným délkou a zdánlivou nehybností. Třebaže jsou příjemně hladké, bříška prstů k nim raději nepouštíme, jelikož mají od přírody pěkně ostré zoubky – podobně jako cesmína.

Únor dává téhle nepřehlédnutelné trvalce pokyn ke kvetení. Kvete přebohatě a za prostinké, obloukovitě se uklánějící mističky květů bledších než fazolové semeno se vůbec nestydí. To je na ní nejkrásnější.

V květinovém záhonu, pod dřevinami, v květináči i ve váze oceníme nevtíravou krásu zelených květů, které se s ostatními barvami kombinují jedna báseň. Tomu, kdo rád aranžuje, nahrává i fakt, že nejnápadnější částí čemeřicových květů jsou kališní lístky. Ty na rozdíl od klasických korunních neopadávají a v dobré kondici zůstávají ještě dlouho poté, co se objeví měchýřkaté plody se semeny.

Po jejich boku se tak vystřídají otužilci kvetoucí v zimě i jarničky probouzející se až v květnu – namátkou sněženka, brambořík, vřesovec, bergénie, narcis, primulka s dymnivkou a plicníkem, srdcovka, konvalinka či sasanka s mařinkou.

Později zvou k experimentům dekorativní listy. Za vyzkoušení rozhodně stojí kombinace s kapradím, bíle panašovanou bohyškou, žlutou ostřicí a purpurovým sedoulkem.

V každém případě volíme partnery, kteří s čemeřicemi sdílejí stejné podmínky k životu: vápnitou až neutrální kyprou zem bohatou na živiny a vláhu a nejlépe grošovaný stín na chráněném, vzdušném místě.

V suché půdě se čemeřice stávají terčem mšic, v mokré zase houbových chorob.