Článek
Latina mu dala jméno Lychnis coronaria, lidově se mu říká alpský koukol. Co má s koukolem společného? Barvu a také místo v rozmanité čeledi hvozdíkovitých Caryophyllaceae, kam krom hvozdíků patří ještě mydlice (Saponaria), půdopokryvný rožec (Cerastium tomentosum) či nevěstin závoj neboli šater latnatý (Gypsophila paniculata).
V rámci rodu mu půvabem konkuruje staromilský kohoutek plamenný (Silene chalcedonica) s kuriózní silenkou nadmutou (Silene vulgaris).
Věrná dvouletka
S kohoutkem věncovým se na zahradě potkáte každé léto. Jak je to možné, když na rozdíl od svého brášky kohoutku plamenného není trvalkou, nýbrž jen dvouletkou, která první rok života tráví v podobě přízemní listové růžice a v tom dalším vykvete a odumře?
Fešák jménem kohoutek věncový. Dáte-li mu šanci, už vás nikdy neopustí, jak se na věrného přítele sluší a patří.
Mohou za to semena, tmavošedá, hrbolatá, měřící asi 1 mm v průměru. Těch je v každém plodu (tobolce) pořádná fůra.
Vysadit, nebo vysít?
Semena objevíte snáze než sazenice. Zapátrejte na internetu v tzv. semínkovnách. Uzrávají od konce července do září a v tobolkách zůstanou klidně do zimy.
Kohoutek věncový se ochotně vysemeňuje sám, stačí, aby s ním zacloumal vítr. Chcete-li ho mít pod kontrolou, skliďte semena dřív, než se sama vytrousí. Na nové místo nemusí přijít hned, klíčivost si drží několik let.
Aby vám květy kohoutku dělaly radost každé léto, vysejte semena dvě jara po sobě. Stačí je pohodit po půdě a jemnou sprškou zavlažit. Snadno se uchytí v záhonu mulčovaném oblázky, nebo ve spárách dlažby.
Stříbřité odlesky
S vidličnatě větvenými stonky tloušťky brčka působí trochu zkostnatěle, přesto láká k pohlazení. Kohoutek věncový je totiž od hlavy až k patě hebce chlupatý.
Světlé chloupky odrážejí dobře světlo, a tak se zdá, jako by nosil kabátek vyšívaný stříbrnou nití. Není to módní rozmar, ale taktika, jak předejít přehřátí a dehydrataci. Krásnější podklad pro fuchsiově růžové korunní plátky už by nejspíš nikdo nevymyslel!
Odrůda Angel´s Blush. Jako by uloupila kousek barvy od každého z hledíků (Antirrhinum), s nimiž je ve váze.
Skvostný je rovněž bělostný kultivar Alba i něžný, růžovo bílý Angel’s Blush ze skupiny Oculata. Pětičetné, 3 až 4 cm široké květy se otevírají postupně od června do srpna, jsou jednoduché, ploché. Výjimkou je anglická sterilní odrůda Gardeners World s plnými karmínově rudými květy připomínajícími drobné karafiátky.
V dobré společnosti
Kouzelné kreace vytváří s růžemi, zvonky a zlatolistými tavolníky (Spiraea japonica) Golden Princess. Jako doma je mezi tradičními selskými květinami včetně řebříčku, šalvěje, svatoliny (Santolina) či hledíku (Antirrhinum).
Záhon s bělokvětou odrůdou, doplněnou o kopretiny, silenku, čistec vlnatý (Stachys byzantina) a pelyněk (Artemisia), září do tmy jako Měsíc na obloze. Kohoutek věncový rád přijme pozvánku mezi trávy a luční květenu.
Oslnivá dvojka. S bělokvětým kohoutkem na záhoně laškuje kuriózně vyhlížející silenka (Silene vulgaris).
Rychle si ho všimnou motýli, kteří z květů rádi usrkávají cukernatý mok. Samotářsky žijící včelky zvané valchářky zase kusadly seškrabují ze stonků, listů a kalichů plsť, kterou si v klubíčkách odnášejí do hnízdních komůrek ve dřevě, dutých stéblech či spárách, kam kladou vajíčka.
Sucho? Žádný problém!
Kohoutek věncový je synonymem samostatnosti. Po celou dobu od výsevu až po vysemenění se o sebe postará sám. Chorobami netrpí, mšice se mu vyhýbají a slimáci po jeho chlupatých listech neprahnou. Výborně odolává větru.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
Patří k expertům na sucho, má rád živnou hlinitou zem, ale spokojí se i s chudou písčitou. V nepropustné půdě zahnívá. Ač toleruje polostín, nejraději má plné slunce.