Když vrby ozdobí plyšové kočičky

Že prý jsou vrby dobré leda tak na pomlázku. V létě je to samý obyčejně zelený lupen, v zimě zase prut studící holou borkou.

Aby nás vyvedly z omylu, vymódí se vrby každý rok v předjaří plyšovými ozdůbkami, pro které je odjakživa milují děti i dospělí. A až se na jaře vyzlatí pylem, vzplanou k ní láskou také včelky a čmeláci.

Kočičky, tak hezky a mile říkáme vrbovým jehnědám. Jehnědy jsou typem květenství složeným z drobných jednopohlavných kvítků. Ve větvích visí, trčí do stran, napodobují vzpřímenou pózu jedlových šišek.

Z botaniky víme, že vrby jsou dřeviny dvoudomé – dělí se na samčí a samičí. Stejně jako u ptáčků, i u nich najdeme soutěživější samečky, kteří svou nápadností zastiňují popelky opačného pohlaví.

V samičím květenství se po rozkvětu nerozsvěcují zlaté nebo červené prašníky, jen se tam fádně zelenají lahvicovité pestíky. Ani pestíky, ani tyčinky se neukážou, dokud na ně jaro nedýchne v plné síle, aby to neodstonaly nebo dokonce neumrzly.

Takové zdržování vůbec není mrzuté. Nejrozkošnější jsou stejně kočičky, které se vymanily z těsných šupin a na stromech a keřích ještě bez listí se teprve rozkoukávají a vyhlížejí jaro spolu s námi. Často už od poloviny ledna. Vrchol kvetení si načasovaly na duben a květen, což je pro hladové včelky a čmeláky jistota, že si naplní bříška a rozšíří své kolonie.

Každý dobře zná popelavé kočičky jívy (Salix caprea). Když je sluníčko nasvítí pěkně zezadu, vypadá to, jako by vousatá tělíčka potemněla a ověnčila se stříbrnou glorií.

Vitální až zbrkle rostoucí jívu můžeme pěstovat na způsob keře, stromu i roubovance zvaného Kilmarnock s korunou plandající těsně k zemi.

Také u mimořádně zajímavé keřovité odrůdy Wehrhahnii vrby hrotolisté (S. hastata) se kočičky barví do šeda. Co kočičky, macatí kocouři jsou tím, co neslyšně vrní mezi fialově hnědými letorosty a číhá na teplo slunečních paprsků, které je přinutí k přebarvení do narcisové žluti.

Fandové kuriozit zajásají nad vrbou sachalinskou (S. udensis) Sekka. Co je na košatém křoví tak zvláštního? Jsou to podivně zploštělé červenavé větve, na kterých se po jednom i ve skrumážích šikují leckdy pitvorně pokroucené chumáče bělavě stříbrných chloupků. Jsou to také listy, díky nimž člověk zaváhá, jestli nepatří k bambusu.

Talent přitahovat pohledy vypilovala k dokonalosti vrba štíhlopestíkatá (S. gracilistyla) Melanostachys s olivovými výhony. Jakmile se vytasí s jehnědami, ztropí poprask. I kocour Mikeš by jim záviděl půlnočně sametový kožíšek, který pohlcuje téměř všechno světlo a v době květu nechává vyniknout růžově červeným prašníkům.

Tohle tady ještě nebylo. Není to přelud, ale další fantastická odrůda vrby štíhlopestíkaté Mount Aso. Její hedvábité kočičky mají asi takovou barvu, jako kdyby plameňákovi místo peří narostla srst. Skrz naskrz holčičí spouštěč emocí vyšperkuje i tu nejmenší zahrádku. Po odkvětu zaujme listy se zeleným lícem a stříbrným rubem.

K pohledným prckům patří rovněž vrba vlnatá (S. lanata) měřící na výšku okolo 1 m a do šířky o půlku víc. Už název dává tušit, že k pomazlení nezvou jen buclaté žlutozelené jehnědy trčící z větví nastojato, ale že se do huňaté kožešinky halí i listy. Bílé chloupky způsobují, že i na sluníčku září jako měsíc v úplňku.

Kdo má velkou zahradu a touží po tradiční vrbě, na které v pohádkách sedávají vodníci, nebo chce pravidelně řezat proutí ke splétání košíků, ten si pořídí vrbu křehkou (S. euxina).

Malebný strom s krátkým kmenem a metlovitou korunou k rašícím lístkům připojuje až 7 cm dlouhé jehnědy připomínající zelené píďalky.