Chaloupka s růžovým keřem

Protože jsme se z vyprávění Janiny známé dozvěděli, že v chalupě o dvou místnostech původně žilo deset lidí, vydali jsme se se zájmem podívat, jak se tu bydlí dnes. Vždyť mnoho obcí v Čechách včetně Příbramska a Sedlčanska tvoří jen několik trvale obydlených domů. Zbytek slouží k rekreaci a k životu se probouzí o víkendech, převážně od jara do podzimu, stejně jako víska, kde se nachází chalupa našich hostitelek. Tady je sedm čísel popisných, osm evidenčních a žije tu asi deset obyvatel. Stejný počet se kdysi vešel pod střechu jedné chalupy.

Projížděli jsme kopcovitou krajinou, kde se ve čtrnáctém století dolovalo zlato na mince Jana Lucemburského. Do obce vede asfaltová silnička, po níž se dostaneme až na místo naší návštěvy. Od hlavní silnice jedeme dost dlouho, a tak jsme si nemohli nevzpomenout na telefonický rozhovor s paní Janou, která se zmínila o tom, že v době, kdy chalupu koupila, neměla auto a chodila sem s malou dcerkou a synem pěšky ze Svatého Jána.

Na konci našeho putování si všímáme zděné kapličky s taškovou střechou, na které je dřevěná zvonička s křížkem. Byla vystavěna na počest místního rodáka, který zahynul při srážce vlaků v Zaječí v roce 1929. Vybudovali ji obyvatelé vísky za přispění vdovy po J. Chýlovi. Rodina pocházela z chalupy, kam se chystáme na návštěvu.

Pak již vyjíždíme do svahu a vidíme stavení s podezděnou pavlačí, ze které nás vyhlížejí Jana s Katkou. Chalupa je usazena do svahu zatravněného pozemku se starými stromy, obehnaného plaňkovým plotem. Ten v dolní části u příjezdové cesty přechází v kamennou zídku. Na zahradu vcházíme vrátky z planěk. Do domku vedou dřevěné schody, vedle nich je naskládáno dřevo a o stěnu se opírá treláž pro pnoucí rostliny. Schodiště z pravé strany částečně zakrývá velký keř růží, který se vine až na verandu.

„Když jsme chalupu koupili, bylo tu hnojiště. Pod pavlačí je vchod do chlévů bez oken pro krávu a tele a také sklep. Ty jsou pod chalupou,“ vede nás kolem klenutého výklenku do domu Katka a vysvětluje: „Původní schody do domu byly úzké, kamenné a vedly vpravo od chléva. Předchozí majitelé ale ve dvacátých letech minulého století přistavěli k domu kus stodoly, a tak se schodiště přesunulo na druhou 
stranu.“

Pavlač je chráněna prodlouženou částí sedlové střechy a slouží jako zápraží i terasa. Je tu malé posezení, u kterého nás vítá paní Jana, která domek v roce 1968 koupila. „Tou dobou byla chalupa postavená v roce 1880 již tři roky neobývaná, část pavlače se propadla. Myslela jsem si, že to opravíme, položíme novou podlahu a pak už se budeme jen rekreovat a určitě necháme chalupě její původní ráz. Jenže v domě byla jen čtyři okna. Dvě ve štítě a dvě ve vstupní části. Byla tu i ve dne tma, a tak jsme přece jen museli do stavby zasáhnout a v průběhu času vytvořit nová okna na jižní straně, orientované do zahrady,“ ukazuje nám okénka s mříží v bývalé černé kuchyni a v komoře, ve které má dnes svůj 
pokojík.

„V kuchyni jsou ještě dvířka, kterými se přikládalo do pece ve světnici. Původní majitelé ji ale rozbourali,“ rozpovídala se v pokoji Jana. „Nechala jsem ji postavit znovu šikovným kamnářem z Příbrami. Ale znáte to, za socialismu nebylo nic k sehnání a o doplňcích, které jsou k mání dnes, jsme si mohli nechat jenom zdát. Tenkrát jsme nikde nedostali ani šamotové cihly, proto je pec vyzděná a vymazaná hlínou.“ Do hovoru vstupuje dcera Katka: „Kachlový sporák je teď ozdobou místnosti a navíc se na něm skvěle vaří i peče. Za ta léta jsme již vychytali, na kolik polínek se uvaří polévka nebo upeče buchta,“ směje se.

Léta pak zůstalo všechno při starém. Na velké opravy neměla Jana za minulého režimu peníze. „Věřili byste tomu, že tady v těch dvou místnostech bez koupelny a záchodku žili tři dospělí a sedm synů? Bylo zvykem, že se spávalo i v místnosti bez kamen a v zimě mívali na duchně jinovatku. Venkované bývali hodně otužilí. Ještě v šedesátých letech tady neměli elektřinu. Děti chodily čtyři kilometry pěšky do školy a úkoly psaly při petrolejce,“ vypráví Jana. „Tahle fakta jsme se dozvěděli od místních rodáků, když jsme ve stodole objevili pastorek a vyptávali jsme se, k čemu sloužil. Kráva chodila nahoře na zahradě kolem žentouru a přes pastorek ve stodole poháněla zapůjčenou mlátičku.“

„Přece jen jsme v chalupě něco změnili ihned,“ vzpomíná Jana. „Vnitřní šmolkovou výmalbu vylepšenou tmavě zeleným válečkem. Barvu jsme odstranili a stěny nabílili. Také bylo třeba nahradit původní hliněné omítky. A do stodoly, která přiléhá ke stěně pokojíku, jsme vestavěli koupelnu s toa
letou. Nakonec došlo i na novou střechu. Na stodole jsme krytinu jen přeložili.“

Ukazuje nám postupně celou chalupu. Krok za krokem nás provází yorkshirský teriér Bibinka a čtyřměsíční štěně jezevčíka Whitney z Katčiny chovné stanice „ze Smrčí“. „Na chalupu teď jezdíme od jara do podzimu, ale dříve jsme tu trávili i vánoční svátky. Bývala tu spousta sněhu, mrzlo, až praštělo. Když jsme přijeli v zimě, v nevyhřívaném stavení se na stěnách tvořila jinovatka. Měli jsme tehdy hladkosrsté jezevčíky, ti se drželi u rozpálených kamen a ani nechtěli k nám do postele,“ vzpomíná Katka.

Na terase usedáme ke stolu s krásným výhledem do zeleně kolem potoka Brzina. Ten tady tvoří meandr, ale v posledních letech je téměř bez vody. „Je to velká škoda,“ říká Katka. „Dříve tu žili potoční pstruzi, hrouzci, raci, plotice a tloušti, byly tu k vidění i ondatry. V loňském roce potok zcela vyschl, chybí jarní tání a povodně, a proto se nevytvoří tůně, ve kterých by ryby v létě přežily. Sucho mění i druhy vegetace. Nutno dodat, že místní rodáci mívali hluboký vztah ke krajině, ze které nikdy nezmizely meze, úvozové cesty, solitérní stromy, kamenné tarasy, boží muka a kapličky. A nejen místní rodáci, ale i filmaři. Kdo by neznal film „Na samotě u lesa“?

www.chatar-chalupar.cz