Z vodárenské věže se nakonec nestala kavárna ani apartmá. Přeměna mnohé překvapí

Původně se zdálo, že to bude zakázka jako kterákoli jiná. Firma vlastnící bývalý zemědělský areál na šanghajském ostrově Čchung-ming nechala již v minulosti některé jeho části postupně modernizovat a proměnit k novému účelu. Z bývalé tkalcovny se stalo kongresové centrum, k němu náleží hotel...

Dalším prvkem, jejž se firma chystala v nastoleném směru začít znovu využívat, měla být stará vodárenská věž. Tu si majitelé přáli proměnit v něco, co by šikovně doplnilo již existující zařízení. Uvažovalo se o hezké kavárně s jedinečným výhledem. Anebo to také mohlo být velice luxusní apartmá určené k pronájmům pro hosty kongresového centra.

Čtyřicet dní poté, co architekti začali na projektu pracovat, onemocněla ovšem manželka hlavního architekta Jü Tchinga a on musel v rámci protipandemických opatření do nemocnice s ní. Tehdy, uprostřed období všeobecného zoufalství, když mu lékař klidně a soustředěně vysvětloval diagnózu jeho ženy i další postup léčby, si architekt uvědomil malichernost projektu, který mu v kanceláři ležel rozpracovaný, a o jeho dokončení ztratil zájem. Přišel mu příliš konzumní.

Tehdy se mu také vybavil starý, dnes již smutně anekdotický příběh z doby rekultivace ostrova v 60. letech minulého století. Vyprávěl o dělnici Lu Jingjuanové, jež si během obzvláště silného přílivu všimla příliš vysokého tlaku v potrubí vedoucím skrz hráz držící moře dál od ostrova a chránící nově vybudovaná pole před záplavami. Kdyby prasklo, celé vodní dílo by se zničilo a veškerá práce stovek lidí by přišla vniveč.

Hrdinně se proto vrhla do vody, aby vstupní otvor do potrubí ucpala svým tělem a její příklad strhl další lidi k tomu, aby ji následovali a svými těly potrubí nakonec ucpali.

Architekt připomíná, že dnešní mladí lidé žijící v relativním dostatku se již těžko mohou vžít do pocitů tehdejších lidí uvažujících pod tlakem všeobecného zoufalého úsilí dostát nerealisticky vysokým nárokům a požadavkům.

Stát tehdy nahnal spoustu mladí lidí do pobřežních částí Šanghaje, aby zde v náročných podmínkách obdělávali půdu a posílili tak produkci potravin v oblasti. Dělníci na ostrově tak pracovali v polovojenských podmínkách, spali v ubytovnách, mezi nimiž se jako maják tyčila vodárenská věž. Ta pro ně byla jediným zdrojem pitné vody.

Právě věž se tak v mysli architekta stala spojujícím prvkem mezi minulostí ostrova a současností. A rozhodl se, že své klienty přesvědčí ke změně projektu na její proměnu.

„Konzumní apartmá a odpolední čajovny jsou v jistém smyslu mizející maskou, která zakrývá skutečné vzpomínky na všechny ty obyčejné lidi a zkrášluje poněkud okázalý život dnešní doby, jako by boje nikdy neexistovaly. To není správné. Přesvědčil jsem tedy našeho klienta, aby z vodárenské věže udělal pomník všem obyčejným lidem, kteří v zoufalých časech konali hrdinské činy,“ vysvětluje architekt.

Projekt nazval Memorial of Everyman (Volně přeloženo jako Pomník obyčejného člověka).

„Vodárenskou věž jsem viděl jako prolamující se díru v hrázi. Navrhl jsem točité schodiště se samostatnou konstrukcí, aby symbolizovalo tehdejší hrdiny – obyčejné lidi, kteří ucpali otvor svými těly v dutině vodárenské věže. Je to věž v jiné věži,“ popisuje základní myšlenku díla architekt.

Základní barvou osvětlení věže i jejího interiéru je zlatá. Autor ji vybral jako symbol velkého gesta obyčejných lidí.

Schodiště má 100 schodů symbolizujících celé století. Vyrobeno je z 84 kovových tyčí o průměru 50 cm, které tvoří samostatnou zlatou věž uvnitř vodárenské věže.

Ve spodní části zlaté věže je mapa Šanghaje a na každém stupni schodiště je vždy jeden rok jako kronika událostí, zaznamenaná rovněž na kovových tyčích.

Na stěnách vlastního zásobníku na vodu je pak nástěnná malba s přenesenými dobovými fotografiemi. Na samý vrchol věže architekt nechal přistavět samonosný skleněný poklop, jenž slouží jako rozhledna. Návštěvníkům se tak po výstupu na vrchol věže otevře výhled do dálky.

Vodárenská věž, která dříve poskytovala vodu obyčejným lidem, se proměnila v zářící věž, která ctí hrdinství obyčejných lidí minulosti, stejně jako současnosti.