Poslední český zvonař otevírá svou zvonárnu veřejnosti v rámci festivalu architektury

V Praze tráví čas na Zbraslavi ve své zvonárně, rodinném muzeu zvonařství. „Je to zvonárna, kterou tady založil můj táta v roce 1967, kdy v tomhle poničeném domě bylo skladiště rakví, a zde vybudoval novou zvonárnu. Protože o tu svou původní v Brně přišel při znárodnění,“ vypráví Petr Rudolf Manoušek.

Ve zbraslavské dílně pracoval do povodní v roce 2002. Voda tehdy dosáhla až do výše pěti metrů, tedy až do podkroví. „Celý dům byl zničen, samozřejmě včetně výroby, archivu a všeho, co tu bylo,“ vzpomíná smutně na tragické události před 20 lety.

Jak přiznal, dlouhá léta doufal, že se výrobu podaří obnovit, ale z administrativních důvodů to prý nelze. Na nových zvonech pracuje nyní v Holandsku, protože mu tam kolegové nabídli azyl.

„Mám tu však stále sídlo firmy a z toho zničeného domu jsem vybudoval naše rodinné muzeum zvonařství, kde je zachycena celá historie. My už máme za sebou 122 let zvonařství v našem rodu. Takže od těch dědových počátků přes tátovu zvonárnu až po současnost do dnešní doby mají návštěvníci možnost vidět vše, co se zvonařstvím našeho rodu souvisí,“ říká hrdě zatím poslední zvonař z rodu Manoušků.

V domě je zachovaná i původní slévárna, která na pohled vypadá téměř jako funkční, ale není. Podle Manouška je to ale nejlepší cesta, jak návštěvníkům přiblížit výrobu zvonů.

Zvonů vyrobila rodina Manouškova mnoho. Za každým z nich se skrývá nějaký příběh. Ke každému se váže nějaká historie, o níž se lze dočíst v dokumentaci k danému zvonu.

„Našel jsem třeba v dokumentech, že klatovský zvon Vondru svařoval můj děda za války v roce 1940,“ uvádí jeden z příkladů Petr Rudolf Manoušek.

V muzeu má též odlitky zvonů, které už neexistují, protože byly rekvírované, a byly to třeba zvony odlité jeho dědou nebo otcem před druhou světovou válkou.

Jelikož jde o rodinné muzeum, bývá v něm zvonař pravidelně o sobotách, pokud nemá nějakou montáž nebo koncert mobilní zvonohry. Jak dodává, vždy je lepší si předem návštěvu dohodnout, pevná otevírací doba není, ale domluvit se dá exkurze i na všední den, pokud je to s předstihem.

Manoušek se do festivalu městské architektury Open House Praha rád zapojil, protože kromě toho, že veřejnosti může své řemeslo tímto způsobem přiblížit, mohl by se najít i pokračovatel a nadšenec výroby zvonů. Toho pan Manoušek totiž nemá a Novinkám přiznal, že najít zaměstnance je takřka nemožné.

„Nikdy nevíte, kdy potkáte člověka, kterého to takzvaně chytne za srdce, a může se to stát při náhodné návštěvě, při objednané exkurzi nebo stejně tak při tomto festivalu. Takže možné je všechno. Já tady pro návštěvníky budu k dispozici dva dny, takže pokud někdo bude mít zájem, rád se mu budu věnovat,“ uvedl.

Jak dodal, i pomocníci na práci se vždy hodí. Práce zvonaře totiž nezahrnuje jen vlastní výrobu zvonu, ale i jejich instalaci. A s tím je spojeno lezení po věžích, včetně těžkého nářadí a fyzické práce.

Osmý ročník festivalu městské architektury Open House Praha nabízí debaty, přednášky, procházky a další doprovodné akce. Více než 100 běžně nepřístupných budov a prostorů se zdarma otevře o víkendu 21. a 22. května.

Program letošního festivalu je věnovaný připomínce jubilea narození několika významných architektů působících v českých zemích. Jedním z nich je i slovinský architekt Jože Plečnik, který by v lednu oslavil 150 let od svého narození. Při této příležitosti se budou moci návštěvníci o víkendu podívat do jeho nejslavnější pražské stavby – kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech.

Až do 30. května pak bude na náměstí Jiřího z Poděbrad k vidění výstava Plečnikovy nerealizované projekty v Lublani.