Majitel si postavil malou vodní elektrárnu, sám pro ni navrhl turbínu

K dávným snům rodiny pana Aloise patřilo postavit si vlastní malou vodní elektrárnu. Po pěti letech vyplněných spoustou práce, učením se nových věcí a samozřejmě nezbytným úmorným vyjednáváním na úřadech, se má čím chlubit - je majitelem vlastní elektrárny, jejímž srdcem je turbína, kterou si sám navrhl.

Samotný mlýn a jeho okolí je pak takovým malým kouskem ráje na zemi pro všechny milovníky přírody, klidu a odpočinku.

Když se pan Alois s rodinou přijel podívat na pozemek, nebyl to právě veselý pohled. Kam oko dohlédlo, rostly náletové stromy, mezi nimi se tyčily do výšky několika metrů kopřivy. Kdesi mezi nimi bylo možné tušit pár kousků zdi, které tu zůstaly jako poslední památka na někdejší třípatrový vodní mlýn, jehož poslední majitel zemřel na počátku 60. let minulého století. Od té doby ovšem dům bez přívodu elektřiny a pitné vody jen chátral, až se stal nestabilním, a tak byl v 70. letech na úřední pokyn stržen.

Alois s rodinou musel nejprve vykácet všechny zbytečné nálety, aby získal plochu na stavbu nového mlýna. Ten se rozhodl vybudovat zhruba na základech někdejšího stavení. Orientovat se nejprve mohl podle zbytků zdí, později i podle obnažených základů.

S malou nadějí při překopávání, srovnávání a tvarování pozemku hledal, zda pod zemí nezůstalo něco použitelného z původního mlýna. Nic takového ovšem nenašel. Památkou na úplně nejstarší období existence mlýna je nakonec jen dvojice mlýnských kol, která nechal vystavená za domem.

„Mlýnská kola se zhruba v každém století vyráběla trochu jiným způsobem, takže bylo poměrně snadné podle opracování rozpoznat, z jakého období ta naše pocházela. První zmínku o Březovickém mlýně jsem našel ve Státním archívu Zámrsk a datuje se do roku 1706. Z tohoto období pochází i naše mlýnská kola,” vysvětluje s velikým nadšením pan Alois.

Postupně během přípravných prací pozměnil tok říčky, vytvořil její druhé rameno, které slouží jako náhon pro mlýn, a postavil novou hráz rybníka.

Z původního mlýna našel pan Alois mj. i místo, kde byla ukotvena původní turbína, tato základna ale nebyla použitelná, a tak její prostor využil nakonec jako sklep. Když přetvaroval pozemek a připravil prostor pro osazení nové turbíny, bylo třeba ji někde sehnat.

Turbíny pro menší spády se ovšem běžně nevyrábějí a v zakázkové výrobě se jejich cena pohybuje okolo sumy 1,7 miliónu korun. Návratnost takové investice by byla v řádu desítek let, proto majitel problém vyřešil pečlivým samostudiem výroby vodních turbín.

„Nejprve jsme si nastudoval veškerou dostupnou literaturu. Ale brzy jsem zjistil, že jenom knížky mi pro návrh turbíny stačit nebudou. Stal jsem se proto členem Asociace hydroenergetiků ČR a začal s nimi jezdit po vodních elektrárnách nejen v Čechách, ale i v Evropě. Zaujala mě především elektrárna v Miláně, kde mají podobné turbíny hned čtyři. Řeka je tam neskutečně znečištěná, ale turbíny tam fungují bez problémů, navzdory tomu, co tam všechno ve vodě plave. Tam jsem se inspiroval nejvíc. A potom také v elektrárně ve městě Schlag v Rakousku. Když jsem si to dal dohromady se vším, co jsem si nastudoval, vytvořil jsem si svůj vlastní návrh turbíny přesně pro svou potřebu a vyrazil s jejími nákresy do Prahy, na katedru hydrodynamiky při ČVUT. Za panem profesorem Nowakem, se kterým jsem návrh výroby vlastní turbíny z technologického hlediska konzultoval,” vypráví s potěšením Alois.

Turbínu ovšem bylo třeba vyrobit, zvláště pak její šnekovitě stočené listy daly hydroelektrárenskému nadšenci zabrat. Pláty oceli, z nichž jsou vyrobeny, bylo třeba nejprve vyříznout z rovného materiálu a pak potřebným způsobem ohnout. Napoprvé se však ohýbaly špatně, a tak bylo třeba nechat vyříznout nové a přijít na jiný způsob ohýbání.

„To bylo čtyřicet osm tisíc korun pryč,” neodpustí si nespokojenou poznámku i po dlouhé době Alois. Jako řešení se ukázalo postupné ohýbání plátů v nepřetržitém rytmu. Zatímco jeden díl s pomocníky ohýbal, další se již žhavil a jiný, hotový, se chladil. Zbývalo pláty přivařit na tělo turbíny.

Celkové náklady na výrobu turbíny o délce 8 m a váze 2000 kg se nakonec vyšplhaly na částku přesahující 350 tisíc korun.

K turbíně je přes vlastní konstrukci řemenové převodovky připojen generátor elektrického proudu, který její otáčivý pohyb proměňuje na střídavý proud.

„U nás je v síti proud o frekvenci 50 Hz, na tuto hodnotu jsem se musel dostat. Turbína se v současnosti otočí třicetkrát za minutu. Generátor začíná vyrábět elektrickou energii, když dosáhne rychlosti 770 otáček za minutu. Při současném nastavení elektrárna vyrobí pět až osm kilowatt za hodinu. To pokryje průměrnou spotřebu tří až čtyř rodinných domů,” upřesňuje Alois.

Vlastní rekreační objekt – mlýn je kompletně obložen prkny z olší, které rostly na pozemku. Také interiér je obložen dřevem.

Všechny natěračské práce si s ochotou a vervou vzala na starosti Aloisova maminka Milena. Výjimkou je pouze prostor za krbovými kamny, který je obložen pláty makedonského pískovce.

Dispozice chaty (mlýna) je velice jednoduchá, srdcem je společenská místnost s kuchyňským koutem, z ní se vstupuje do útulné ložnice, která sousedí s příjemně prostornou koupelnou s toaletou.

Dům je na rozdíl od někdejšího mlýna elektrifikován, překvapivě však nevyužívá pouze energii z elektrárny, ale i ze solárních panelů umístěných na střeše dílny.

Zajímavě pan Alois vymyslel vytápění chaty, slouží k tomu rekuperační jednotka propojená s krbovými kamny. Po jejich obvodu je soustava vertikálně orientovaných trubic, které na spodní straně nasávají vzduch. Ten se průchodem po plášti kamen ohřeje, poté stoupá dále do otopného systému rozvedeného po objektu a vedoucího až do dílny. Systém je osazen filtry, aby se nikde neprášilo.

Před chatou vyrostl na zbytcích zdí původního mlýna zastřešený altánek. Kdysi v jeho prostorách bývala pec, nyní slouží hlavně jako venkovní gril s udírnou. Přední část ostrova, na němž mlýn stojí, zabírá sytě zelený trávník s dětským hřištěm pro čtyřletého Vojtu, prostor za chatou slouží jako výběh pro dvojici kamerunských ovcí.

Na každém kroku obyvatele mlýna provází příjemný šum splavu na říčce Novohradce.

„Neznám nic hezčího, než když mi muž v horkém létě položí pod splav lehátko a já na něm mohu odpočívat, poslouchat šumění vody a dívat se do zelených korun stromů nad sebou,” pochvaluje si spokojeně paní Pavla, Aloisova žena.

Její manžel, nadšený rybář, pak využívá volné chvíle pro chytání larev chrostíků, na něž pak spolu s malým Vojtou loví pod splavem pstruhy.

„Návratnost investice bude dlouhá, ovšem já to nedělám kvůli penězům. Pro mě je to především koníček a zábava. Tak, jako někdo sbírá známky a večer si je prohlíží a raduje se z nich, a samozřejmě v nich má časem určité jmění, tak já mám elektrárnu. Už jsem tu měl zájemce o koupi, nabízeli mi několik miliónů, ale mlýn není na prodej. Tohle je moje radost, a především také místo pro odpočinek mé rodiny,” usmívá se na rozloučenou spokojený majitel malé vodní elektrárny a kousku ráje na zemi kolem ní.