Jak si voják plní svůj sen: Proměna vlakového vagonu

Dan se svému koníčku, sbírání železničních relikvií, věnuje už více než šest let. Vše začalo tím, že se s rodinou nastěhovali do bývalého strážního domku, tzv. vechtrovny, která je na trati Zdice-Protivín. Má číslo 51 a postavili jej v roce 1875.

Když zůstal Daniel po operaci lokte v roce 2014 doma, začal přemýšlet, jak zařídit pergolu u domu. První nápad, že by mohla být ve vojenském stylu, nakonec opustil. Nebude si přece brát práci ještě domů. Zato myšlenka vyjít z historie jejich domu a zařídit pergolu coby železniční čekárnu, ta ho nadchla.

Prvním kusem zařízení byla železniční baterka, které brzy začala přibývat společnost. Dnes se návštěvník může pokochat výstavkou nejrůznějších cedulí z vlaků i nádraží, i dalšími železničářskými předměty, ale skutečně velkým úlovkem se před časem stala kabina z lokomotivy, jíž se v železničářské hantýrce říká brejlovec. Modře natřená krasavice stojí na zahradě, nedaleko strážního domku.

„Člověk by si řekl, to už snad stačí, ale já jsem fakt asi blázen. Co jsme přivezli trutnovského brejlovce, začal jsem koukat všude možně na netu a hledat vagon. Ona kabina z lokomotivy bez vagonu je taková nic moc,” vysvětluje Daniel.

A měl štěstí. Brzy se opravdu jeden objevil. Jak říká, slovo dalo slovo a Daniel koupil železniční vagon. S bratrem pro něj na zahradě připravili podklad, což znamenalo spoustu namáhavé práce. Nakonec vše ale zvládli a dva roky poté, co se na zahradě objevila kabina z brejlovce, přibyl k ní i vagon.

Původně Daniel plánoval, že v něm vznikne odpočinková místnost na spaní. Po dalších dvou letech ale přišel na to, že to není úplně to pravé. Na začátku roku 2020 se definitivně rozhodl. Z vagonu by rád udělal malé železniční muzeum a pokud se mu podaří sehnat veškerá potřebná povolení, mohl by zároveň sloužit i jako malé občerstvení.

Žádná hospoda, ale místo, kam rodiče či prarodiče vezmou své děti na výlet, ukážou jim, jak to dříve na železnici vypadalo a ti dříve narození třeba zavzpomínají na své mládí.

„Proseděl jsem ve vagonu moc času. Hodiny a hodiny přemýšlení, co kde bude. Jaký odstín barev zvolit, aby to nebylo smutné, ale třeba i trapné? Zde jsem musel požádat o radu manželku a myslím si, že se odstínem barev přesně trefila,” pochvaluje si dnes hrdý majitel proměněného vagonu.

Začal tím, že vagon přemístil do přední části zahrady, aby to do něj měli budoucí návštěvníci co nejblíže. Pak už se věnoval interiéru. Vyklidil veškerý nepořádek, strhl umakartové povrchy a obrousil veškeré povrchy.

„Broušení bylo fakt nekonečné. Vůbec to nešlo. Zničil jsem dvě brusky, až třetí vydržela,” poznamenává. Pokračoval natíráním, což je práce, která se dle Danielova názoru rovněž poněkud vlekla a také jej příliš nebavila.

Mnohem zábavnější bylo prý ježdění po republice a hledání starých šicích strojů, z nichž udělal stolky. Tento nápad se mu kdysi zalíbil v jednom podniku a natolik se mu zalíbil, že se pro stolky ze strojů rozhodl také.

„Též jsem musel vymyslet a svařit konstrukci u železničních sedaček, protože na jedné straně neměly nohy,” upozorňuje.

Zatímco proměna vagonu dělá Danovi radost a někdy jen lituje, že den nemá více hodin, aby všechno stihl, nezvaná návštěva jej nepotěšila. Kvůli této zkušenosti musel instalovat bezpečnostní kamery a alarm.

Jak sám říká, ve vagonu jej čeká ještě spousta a spousta práce. Dosavadní dílo je výsledkem jeho úsilí trvajícího od dubna do podzimu loňského roku.

V budoucnu by v něm měla být malá kuchyňka, bar a sezení rozdělené na první a druhou třídu a nepochybně i spousta dalších věcí, které ho jistě ještě napadnou.