Proč se ptáci stěhují do měst

„Městské prostředí je k původně lesním ptákům přívětivější. Netrápí je predátoři v čele s dravci, mezi budovami je i v zimě teplo, vždy je co jíst, kde se napít a osvěžit,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické.

Přibývání druhů ve městě má ovšem ještě jednu, podle něj podstatnou a smutnou příčinu: okolní krajina se pro ptáky stává místy neobyvatelnou. Zemědělská půda s lány řepky nebo kukuřice působí na opeřence jako poušť, dobře se necítí ani v průmyslových zónách svírajících okraje měst. Chybí jim tam stromy, na nichž by se dalo postavit hnízdo, i pestrá nabídka hmyzu pro mláďata.

Město poskytuje kromě parků, sídlištní zeleně a zarostlých vnitrobloků ještě jednu výhodu: výklenky staveb vhodné pro hnízdění, chráněné před predátory i před nepřízní počasí.

Přesný počet druhů vyskytujících se ve městě ornitologové neznají; pohybuje se v řádu několika desítek, přičemž počty jsou proměnlivé v rámci místa i času. Zatímco před třiceti lety poletovala českými městy hejna vrabců, dnes je vidíme zřídka.

O příčinách se ornitologové spíše dohadují – jednou z možných variant je znečištěné životní prostředí, které tyto malé ptáky doslova „otravuje“. Příliš se poslední dobou nedaří ani tuzemským kosům, které podle Českého svazu ochránců přírody klátí virus Usutu.

Důvody, proč si ptáci město zamilovali, mohou znít laikovi kuriózně, až neuvěřitelně. Do města je pudí kupříkladu i to, co nás odpuzuje: chodníky poseté cigaretovými nedopalky.

„Jsou jedovaté pro roztoče a další havěť, která mučí ptačí dorost. Nabídka vajglů je ve městech vyšší než v otevřené krajině, která se tím stává neatraktivní pro druhy, které léčí mláďata nikoli bylinkami, ale nedopalky donesenými přímo do hnízda,“ vysvětluje ornitolog Tomáš Grim.

Některým druhům se líbí ve městech natolik, že v nich zdomácněly, a divoké přírodě se vyhýbají. Vrabec, rorýs, rehek nebo holub skalní městské prostředí jednoznačně upřednostňují.

Poletují uprostřed nejhlučnějšího centra mezi davy lidí a tramvajemi, pochutnávají si na zbytcích lidské potravy a nedaleké parky víceméně ignorují. Když si chtějí vybudovat hnízdo, vyberou si třeba panelákový balkon.

„Nechat na něm zahnízdit holuby bych rozhodně nedoporučoval. Uděláte to jednou, a už se jich nezbavíte, budou se k vám úporně vracet ve snaze vyvést další a další mláďata,“ varuje ornitolog Lukáš Viktora, podle nějž je holub skalní spolu s vrabcem nejčastějším městským ptákem.

Společně s kurem domácím patří holub skalní k nejstarším domestikovaným druhům – člověku slouží od starověku. Pták nezanedbatelné velikosti přilétající lidem v hejnech téměř pod nos, aby se nasytil tím, co odpadne od ruky či úst, se sám stal oblíbeným pokrmem.

Časem dostalo soužití s holuby sofistikovanější rozměry. „Zaujali svými orientačními schopnostmi i rychlostí. Lidé je začali už ve starověku využívat pro přenos krátkých textových zpráv. Za své služby dostali čisté, suché hnízdo, do nějž nelezl žádný predátor,“ vysvětlují principy soužití zpěvák Dan Bárta a ornitolog Tomáš Grim ve svém společném článku.

„Lidé a holubi si všímali jedni druhých stále intenzivněji, až jejich vztah vyústil i do estetické smyčky – začali se jeden druhému líbit. A tak v novodobé historii nešlechtíme holuby primárně pro větší jedlé tělo či lepší letové schopnosti, ale i pro potěchu oka: ornament, barvu a tvar.“

Kromě holuba skalního poletuje českými městy i jeho historicky mladší kolega – holub hřivnáč, snadno rozpoznatelný podle bílé skvrny na krku. „Populace hřivnáčů jsou zajímavé tím, že jsou v jednotlivých městech úplně jinak staré,“ poukazuje Tomáš Grim.

Zatímco například Prahu začali osidlovat v sedmdesátých letech dvacátého století, v Olomouci se usadili až o třicet let později, přičemž v takovém Londýně byl holub hřivnáč běžný pták už přede dvěma stoletími.

Od holubů domácích se hřivnáči liší životním stylem a zásadně se s nimi nekříží. Nehnízdí na balkonech ani jiných výklencích budov, ale pěkně postaru na stromech, kde si staví trochu neuspořádaná hnízda z klacíků. Není divu, že jim z nich vajíčka kvůli stavitelské nedůslednosti tu a tam propadávají.

Jedním z relativně nových druhů je v českých městech a vesnicích hrdlička zahradní, známá pod lidovým označením balkánská. Do střední Evropy se začala šířit po druhé světové válce.

Podle ornitologů dnes patří k nejrychleji se šířícím druhům na světě. Dokonce se odhaduje, že z ní brzy může být jeden z celosvětově nejpočetnějších ptáků. Její hlas se rozléhá v okolí lidských sídel i v pozdním odpoledni, kdy bývají ostatní ptáci spíše potichu.

Mýlil by se ten, kdo by chtěl namítnout, že hrdlička obývala českou kotlinu už v devatenáctém století, a jako důkaz vítězoslavně zarecitoval pasáž z Máje.

V roce 1836, kdy Karel Hynek Mácha svou lyricko-epickou báseň složil, sice „hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj“, šlo však o hrdličku divokou, dnes už poměrně vzácnou. Obývá pro většinu ptáků nehostinnou zemědělskou krajinu a skutečně cukruje. Městská hrdlička má hlas jiný, podobnější holubům.

Zpívat „postaru“ neboli tak, jak byli zvyklí v divoké přírodě, by se ptákům v hluku velkoměsta nevyplácelo. Ostatní ptáci by je zkrátka neslyšeli. A tak když ptačí samec potřebuje hájit zpěvem své teritorium a zároveň lákat samice, což jsou hlavní důvody, proč se ptačí zpěv ozývá, musí doslova zvýšit hlas, aby se od hluku města odlišil. Nebo začít zpívat dřív – ještě předtím, než začne ranní šrumec.

Různí ptáci se hluku přizpůsobují různě. „Sýkory volí vyšší frekvenci, městský hluk je totiž hluboký, takže se tím odliší. Kosi zpívají hlasitěji a červenky ve městech spustí ráno třeba o hodinu dřív než červenky obývající divokou přírodu,“ vyjmenovává Tomáš Grim.

Nejodvážnější městští kosové se s tím nepářou a své árie spustí třeba i v jednu v noci. Krom toho jsou tu a tam ochotní zazpívat i mimo obvyklou sezonu, třeba v lednu. U ostatních druhů takové excesy většinou nehrozí – průměrně je zpěvná sezona ptáků ve městě delší jen o deset dní.

Přestěhováním do města se ptáci sice zbavili predátorů, ovšem vražednou pastí jsou pro ně veškeré skleněné plochy – okna, zasklené lodžie, skleníky či novodobé zastávky městské dopravy. Přesná data, kolik opeřenců kvůli nárazu do skla uhyne, sice neexistují, kvalifikovaný odhad České společnosti ornitologické nicméně vyrazí dech.

„Jenom v České republice je to za rok milion ptáků, v Evropě pak sto milionů ročně,“ tvrdí Lukáš Viktora.

Situace se podle něj v posledních letech zlepšuje, ale do ideálu má i tak daleko. Stačí přitom relativně málo. Nejúčinnější je opatřit sklo ochrannou UV fólií, kterou člověk uvnitř budovy nevnímá, ale pták ji vidí v modrofialovém odstínu a vyhne se jí.

Samolepky zobrazující siluety dravců, které se k tomuto účelu prodávají, fungují sice také, je však potřeba polepit jimi sklo dostatečně hustě. Ptáci dravce na samolepce stejně nerozpoznají, jde jen o to, aby zaznamenali překážku.

Ornitologové pořádají přednášky i pro studenty architektury a designu, aby se ve svých návrzích naučili s ochranou ptáků počítat. Někde pomohou žaluzie, jinde pergola, k dalším typům budov se hodí navrhnout sítě pro popínavé rostliny.

Paradoxním nebezpečím může být pro ptáky člověk a krmení, které sype v dobré víře do krmítek.

„Pozor je potřeba dát na pečivo a sůl, jíž bývá posypané. Ta je pro malé ptáčky typu čížka jedovatá, usmrtit ho může i jedno zrnko,“ varuje Zdeněk Vermouzek. Krutou pastí se mohou stát běžně prodávané lojové koule v síťce, do níž se ptačí pařátek snadno zachytí, ale už se nevyprostí.

Ptáky bychom měli podle odborníků přikrmovat, nikoli překrmovat. Vhodná jsou slunečnicová semena, proso a pšenice. V krmítku by se neměly objevovat kuchyňské zbytky, jako jsou slaná nebo kořeněná jídla. Ptákům způsobují těžké zažívací potíže, leckdy i smrt.

Ze své kuchyně můžeme použít ovesné vločky, strouhanku z nesoleného pečiva, strouhanou mrkev, pro kosy a kvíčaly také vařenou rýži či vařené brambory.

Jestliže v okolí není zdroj vody, je možné hlavně v období sucha přidat misku s vodou. Nejlépe mělkou a trochu širší, aby se v ní ptáci mohli třeba i koupat.

Názory na to, zda je vhodné přikrmovat i na jaře a v létě, se různí. Část ornitologů varuje, že krmítkem ptáky rozmazlujeme a bude pro ně pak těžší opatřit si samostatně potravu, druzí jsou smířlivější. K nim patří ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek:

„Nasypat jednou za pár dní trochu zrní do krmítka můžeme i v průběhu teplých měsíců, ale stačí opravdu malé množství. Děláme to hlavně pro sebe, abychom ptáky přilákali do své zahrady nebo na balkon a mohli je třeba spolu s dětmi pozorovat a povídat si o nich. Berme to spíš jako ušlechtilou zábavu než pomoc, již by ptáci od nás potřebovali.“