Pamlsek, plyšák, míček. Pro sportovní výcvik psa musíte najít správnou motivaci

Sportovní výcvik se vyvinul z výcviku služebního-pracovního, dodnes se sportovní zkoušky psů někdy chybně nazývají zkouškami pracovními. Sportovní výcvik a jeho pravidla jsou ale v současnosti už natolik vzdálená praktickému použití psa k práci, že jen nepatrná část tímto způsobem vycvičených psů se dá použít pro nějakou skutečně praktickou kynologickou práci.

Dnešní majitelé psů ale většinou nepotřebují psa na práci, výcvikem se baví a pro psa je to možnost uplatnit své vlohy.

Navíc i ten nejzákladnější sportovní výcvik upevní vztah mezi majitelem a psem, psa ukázní, stane se lépe ovladatelným a tím i bezpečnějším pro své okolí.

S vycvičeným psem je bezpečnější i pohyb na veřejnosti; zvíře je např. schopné jít ukázněně u nohy a v městském provozu mu hrozí podstatně menší nebezpečí, že ho srazí třeba auto.

Sportovní výcvik se dá dělat s jakýmkoli psím plemenem, i s jedincem bez průkazu původu.

„Dříve se v kynologii používala prakticky jen takzvaná služební plemena, typickými zástupci jsou německý ovčák, dobrman, velký knírač, rotvajler, boxer, erdelteriér a briard,” vzpomíná Ladislav Mach, několikanásobný mistr republiky a držitel titulu Mistr sportu.

„Dnes se ve vrcholové sportovní kynologii používají v naprosté většině němečtí ovčáci a belgičtí ovčáci – malinois,” doplňuje.

I se psem malého plemene se lze věnovat sportovnímu výcviku. V rámci zkušebních řádů existují zkoušky, které jsou určené pro plemena s kohoutkovou výškou do 35 cm. Cvičit sportovní výcvik tak lze prakticky s každým psem, třeba i s kokršpanělem.

Sportovní výcvik má vždy tři části – poslušnost, stopu a obrany. Veřejnost, někdy na škodu lidí i psů, si ho spojuje většinou jen s obranou, která je sice důležitá a divácky určitě nejatraktivnější, ale je to jen část celého systému.

Výcvik by měl vychovat a vycvičit psa všestranného, který zvládá všechny tři jeho součásti. Na rozdíl od výcviku služebního nebo TARTu, ve sportovním výcviku je, až na pár výjimek, kladen více důraz na samostatné provádění disciplín psem.

„U sportovního výcviku psovod pouze psovi prakticky udává, jakou disciplínu, jaký cvik má provést,” říká Petr Holáň, který se sportovnímu výcviku věnuje už přes 20 let. Cvičí se podle tzv. zkušebního řádu. V současnosti se v Česku používají především následující zkušební řády.

NZŘ – národní zkušební řád. Vyvinul se z původního československého zkušebního řádu, podle kterého byli u nás cvičeni služební psi, navazuje na něj např. TART (sportovní výcvik psů, kteří jsou současně bez větších problémů použitelní v praxi).

IPO – zkušební řád, jehož kolébkou je Německo. Stal se mezinárodním standardem, podle kterého se cvičí, závodí a skládají zkoušky po celém světě.

Mezi zkušebními řády jsou většinou rozdíly jen v detailech. Například NZŘ obsahuje cvik „štěkání na povel”, který IPO nezná.

Rozdíl je i v hodnocení přesnosti provedení jednotlivých cviků, především u poslušnosti. V tom vyniká IPO, kde se skutečně hledí takřka na každý centimetr, krok nebo úhel otočení.

První ze tří částí sportovního výcviku je poslušnost. Její zvládnutí je naprostým základem pro celý výcvik. Například cvik přivolání je hodnocen nejen při této části výcviku, ale i při všech ostatních.

Pokud se pes kdykoli během cvičení nekontrolovaně od psovoda vzdálí a ten ho není schopen k sobě přivolat (většinou na to má tři pokusy, tedy tři povely), je z celého závodu nebo zkoušky diskvalifikován.

Poslušnost se skládá z několika částí. Pes musí chodit svému pánovi u nohy, na povel změnit směr – udělat obraty – i svou polohu. V kynologické hantýrce jde o vykonání příkazů „sedni-lehni-vstaň”.

Provádějí se i speciální cviky, jako je aport, přivolání apod. A posledním cvikem je vždy tzv. dlouhodobé odložení, kdy pes musí ležet na místě, i když se psovod vzdálí nebo dokonce zcela zmizí svému čtyřnohému kamarádovi z dohledu.

Každý pes umí stopovat. Je to jeden z jeho nejpřirozenějších instinktů. Můžete si toho všimnout i u svého psa na procházce, kdy většinu času jde s čumákem více či méně u země a nasává pachy a případně je následuje.

„U výcviku stop nejde o nic jiného než přesvědčit psa, aby stopoval nikoli náhodně nalezené pachy, ale to, co chce jeho psovod,” konstatuje Petr Holáň.

Vše, podobně jako u poslušnosti, závisí na motivaci psa. U výcviku stop nefunguje tzv. kontrastní metoda, kdy se pes odměňuje nebo trestá za dobré či špatné provedení cviků. U výcviku stop se pes ani za špatný výkon nesmí trestat. Na stopu je třeba jej vhodně motivovat, naučit ho, že pokud vše provede správně, čeká ho nějaká pro něj velice příjemná odměna. Nejčastěji pamlsek nebo hračka.

Při výcviku lze například hledat člena rodiny. Pes je pak odměněn tím, že našel člena své smečky. Stopa není na závodech pro přihlížející nijak atraktivní, protože pes s psovodem se pohybují většinou ve větší vzdálenosti od diváků.

Ale pro psa a psovoda je to právě stopa, která je nejatraktivnější částí výcviku. A zvířeti, které zvládá základy stopování, lze připravit nekonečné množství různých stop nebo vyhledávání. Tím mu neustále psovod zpestřuje výcvik.

I když se to na první pohled nezdá, stopa je pro psa fyzicky a psychicky nejnáročnější částí výcviku. Při ní se musí opravdu vrcholně soustředit, což na něj klade vysoké nároky.

Obrany si laická veřejnost s výcvikem nejvíce spojuje. Jsou divácky nejatraktivnější, protože se při nich neustále v rychlém sledu něco děje.

Název „obrana” však úplně ve sportovní kynologii neodpovídá tomu, co se pes učí. Není účelem naučit ho skutečně bránit psovoda, tedy zneškodnit útočníka. „Pes se učí takzvaně na rukáv, tedy chápe ochranný rukáv figuranta jako kořist, figurant je vlastně pouze jen jeho nosič,” říká Petr Holáň.

Ve sportovním výcviku obrany se pes učí především zvládat stresové situace, přitom musí zůstat ovladatelný. Ne každý pes to dobře zvládá, a tak obrany bývají pro některé kamenem úrazu při závodech nebo při skládání zkoušek. Jak říkají kynologové: „Na obrany musí mít pes srdce, nestačí jen výcvik a fyzická kondice.”

Tato část výcviku není jen o kousání, součástí je třeba tzv. revír, kde pes vyhledává ukrytého figuranta a když ho najde, přivolá štěkáním psovoda.

Dalším zajímavým prvkem je tzv. prohlídka, kdy pes leží před stojícím figurantem a psovod naznačuje jeho osobní prohlídku. To vše upevňuje ovladatelnost psa i ve vypjatých situacích.

Pokud si pořizujete psa s tím, že se budete věnovat sportovní kynologii, měli byste se nejprve rozhodnout, zda se chcete věnovat všestrannému výcviku nebo jednomu ze specializovaných (stopy, obrany) a na jaké úrovni. Pro všestranný výcvik, který je u nás nejběžnější, jsou nejvhodnější především středně velcí psi.

„U velkých plemen, jako třeba u dogy, bývají problémy s překonáváním překážek, především při skoku nebo šplhu,” upozorňuje Ladislav Mach. „Menší plemena zase mívají problémy jak při překonávání metrového skoku, tak hlavně při obraně,” dodává.

Velice důležité jsou i povahové rysy jednotlivých plemen, i když u každého se najdou jedinci vybočující z typických vlastností ostatních příslušníků. Vždy je nejlepší si psa vychovat už od štěněte. Pokud si pořídíte psa odrostlého, může být problém odbourávat některé nežádoucí zlozvyky a vzorce chování.

„Asi není nutné zdůrazňovat, že pes by měl pocházet od seriózního chovatele, který nemá problém zájemci o štěně svůj chov ukázat,” říká Petr Holáň. Pro začátečníka je nejlepší vzít si k výběru štěněte zkušenějšího kynologa.

Samozřejmě ne vždy probíhá výcvik bez problémů. Nedokonalosti v provádění cviků jsou na denním pořádku při výcviku majitelů začátečníků i pokročilých. Právě proto by se hlavně začátečník neměl snažit psa vycvičit sám. I špičkoví kynologové alespoň občas pracují pod dohledem svého kolegy. Ten vidí všechny chyby, které psovod ze své pozice nevnímá. Proto je pro běžného psovoda základem výcviku pravidelná návštěva cvičáku a výcvik se zkušenějším kolegou.

A jaká je nejčastější chyba při výcviku? „Tou největší chybou je nedostatečná motivace psa,” upozorňuje Ladislav Mach a dále vysvětluje: „Pes by měl při předvádění poslušnosti svého psovoda stále pozorně sledovat. Pokud pes není v tréninku správně motivovaný, nebo motivace není správně používaná, nevydrží to po celou dobu a cviky neprovádí tak ochotně, jak se vyžaduje.”

Motivace psa je individuální. Někteří pracují ochotně za pamlsek, jiní za možnost pohrát si s plyšákem nebo balónkem. Samozřejmě by si pes měl zvykat na to, že ne vždy bude takto odměněn a mělo by mu později stačit i pohlazení nebo poplácání.

Volba nejvhodnější motivace je tak tím nejdůležitějším základem každého výcviku psa.