Osel není vůbec hloupý a bodláky nežere

V Evropě je osel stále ještě poměrně hojné a využívané zvíře. Hlavně ve středomořských státech lze často narazit na stáda volně se popásajících kusů a právě tam jsou také k vidění osli při práci.

Dnešní osel domácí se vyvinul domestikací osla divokého ze severní Afriky. Přestože některé druhy divokých oslů žijí i v Asii, bylo rozbory DNA prokázáno, že praotcem našich domácích oslíků je právě ten severoafrický.

Oslíka určitě nekoupíte v supermarketu ani v chovatelských potřebách. Jediná možnost je porozhlédnout se po chovatelích, kteří nabízejí zvířata ze svých odchovů. Většinou jsou kontakty na ně k nalezení na internetových serverech, které se věnují chovu koní.

U chovatele dostane budoucí majitel spoustu dobrých rad a tipů pro jeho chov, opravdu seriózní chovatel je připraven kdykoliv pomoci radou nebo činem majitelům zvířat ze svého chovu.

Oslík není žádné malé domácí zvířátko, a tak i řešení případných problémů s ním je složitější a v mnoha případech i finančně náročnější.

„Pro začátečníky je lepší kobyla nebo mládě. Koupi hřebce doporučujeme jen zkušeným chovatelům,“ říká zkušený chovatel Roman Michna. „Hřebec může být i agresivní a i když není zrovna velký jako kůň, umí vyvinout neskutečnou sílu.“

Řešením pro ty, kteří přesto chtějí samce, může být kastrované zvíře – valach. Pořízení osla je dobré si dobře rozmyslet. Tato zvířata se dožívají až 40 let a proto by si měl každý nejprve položit otázku, zda je připraven se o zvíře po tak dlouhou dobu starat, a to i v jeho stáří, kdy už přicházejí i zdravotní problémy.

S pořízením osla to není tak jednoduché. Jen zahrada nestačí. Ideální je mít pro oslíka připravený dostatečně velký výběh nebo pastvinu, na kterou ho budete pravidelně pouštět. Nechat ho volně se pohybovat po sebevětší zahradě není zrovna tím nejlepším řešením, pokud nejste předem smířeni s její totální devastací. Oslík totiž v takovém případě nepohrdne okrasnými květinami a už vůbec ne zeleninou na záhoně.

Oslík by měl mít svůj vyhrazený prostor, nejlépe zabezpečený elektrickým ohradníkem, podobně jako kůň. A stejně tak i svou vlastní stáj. I když jsou chovatelé, kteří zvířata chovají v nezateplených přístřešcích přímo ve výběhu. Názory se různí.

Je pravdou, že v přírodě osli také stáj k dispozici nemají. Jak už ale bylo zmíněno, pocházejí ze severoafrických divokých oslů a v jejich přirozeném prostředí neklesají zimní teploty tak nízko, jako někdy u nás, ve střední Evropě.

„Jako stáj může sloužit i přístřešek přímo ve výběhu,“ říká Lenka Kreuzmanová, která osly chová už několik let, „měl by být ale minimálně ze tří stran uzavřený, aby v něm nebyl průvan, také sucho je důležité.“

Přístřešek je dobré na zimu tepelně zaizolovat, například obložením balíky slámy. Pro oslíky je dobré mít ve stáji tvrdou podlahu, například dřevěnou.

Osli nejsou nijak nároční na stravu, ale pokud mají možnost, rádi se napasou i na plodech, které si majitel pěstuje pro sebe. Třeba ovocem osel vůbec nepohrdne a dokáže si i ze stromů ovoce sklidit tím, že se o strom drbe a třese jím tak dlouho, až dostatečné množství plodů spadne na zem.

Zapomeňte ale na legendu, že se živí bodláky. Asi pokud by byla nouze a nic jiného by nebylo, tak by bodláky zkonzumoval, ale jeho potravní návyky jsou zcela jiné.

Pro oslíka je nejvhodnější sušší tráva a seno - vždyť přece pochází z afrických suchých oblastí. K tomu, stejně jako k čerstvé vodě, by mělo zvíře mít přístup neustále.

„Oslík ocení i něco dobrého na zub, jako suchý chleba, jablko, mrkev, ale také mandarinka nebo banán mu chutnají,“ upozorňuje Roman Michna. „Nedávejte mu toho však moc, osli mají sklony k tloustnutí. Jadrná krmiva, jako třeba oves, nedáváme vůbec.“

Protože osli mají tendenci stále něco okusovat, je vhodné jim pravidelně do jejich výběhu dávat větve stromů a keřů, ze kterých si okusují kůru. Důležité jsou rovněž minerály, obzvlášť sůl. Blok soli, který mohou osli olizovat, je nejvhodnější umístit do jejich stáje trvale.

Sláma je pro osla nejen vhodnou podestýlkou, ale také jí rád žvýká. Takže dostatek kvalitní slámy je při chovu osla další nezbytností.

Pokud budete chtít v budoucnu na oslíkovi jezdit, je dobré si uvědomit, že běžná plemena většinou neunesou na hřbetě víc jak 50 kilogramů. Čímž požitek z jízdy odpadá pro většinu dospělé populace u nás. Naopak děti se mohou na oslících povozit.

Stále populárnější je využívat oslíka na cestách nejen jako parťáka, ale jako nosiče zavazadel nebo tažné zvíře. V obou případech je nutné se poradit s odborníkem při výběru vhodné výbavy, aby postroje zvířeti dobře seděly.

„Domácí osli zdědili charakter svých divokých předků. Zásadou důležitou pro přežití bylo pozorovat, ale nelekat se,“ vysvětluje Roman Michna. „Jsou velmi opatrní a nikdy nevstupují tam, kde to považují za nebezpečné. Pokud člověku důvěřuje, nechá se při troše trpělivosti vést i zdánlivě riskantními úseky.“

Pokud si nepořídíte už vycvičeného a vychovaného dospělého oslíka, budete muset jeho výchovu zvládnout sami. To, že osel není hloupé a tvrdohlavé zvíře, už vyvrací sám fakt, že byl úspěšně člověkem domestikován a po tisíciletí chován a využíván k práci. Dá se říci, že jeho možnosti učení jsou srovnatelné s koněm.

„Oslík není hloupý a může se naučit až neuvěřitelným kouskům a rozumět mnoha povelům. Co se vše osel naučí, není tak úplně na něm, ale na chovateli, co on sám je osla schopen naučit a v čem ho vycvičit,“ podotýká Lenka Kreuzmanová. Opět je dobré se obrátit do minulosti nebo do zemí, kde se dosud osli pracovně využívají.

Oslík se naučí povelům a vedení při jízdě na něm, naučí se jako tažné zvíře obdělávat pole, skákat přes překážky a podobně. Výchova je tu, stejně jako u jiných domácích zvířat, jen otázkou znalostí zvířete, trpělivosti a důslednosti. Pokud těmito vlastnostmi nedisponujete, osla si nepořizujte.

Špatně vychovaný pes se dá v nejhorším případě zvládnout fyzickou silou. Osla vážícího přes 200 kg vlastní silou k něčemu donutíte těžko.

Domestikovaný osel potřebuje péči člověka. Pravidelná údržba srsti by se měla stát každodenním rituálem. Osel ale nesnáší vodu - jeho srst ji neodpuzuje - pokud ji použijete, je zvíře okamžitě mokré až na kůži a hrozí mu prochladnutí. Jeho sprchování hadicí a podobně není proto nejlepším nápadem. I hodně znečištěnou srst je možné vyčistit kartáčováním.

Další důležitou činností je péče o nohy oslíka, především o kopyta. Pokud je osel využíván pravidelně k práci, lze ho také okovat. Ale takových zvířat u nás moc není, drtivá většina jich žije „naboso“. Kopyta jsou z rohoviny a zvířeti dorůstají stejně, jako třeba člověku nehty. Proto je nutné pravidelně je zastřihávat do správného tvaru (sklon okolo 60 stupňů).

Úprava kopyt by se měla provádět v pravidelných intervalech po asi 8-10 týdnech. Pokud nejste zkušení chovatelé, nechte úpravu raději na odbornících. Kopyta se musí také pravidelně čistit od nánosů hlíny a podobně. Jinak hrozí, že pod nečistotami začne kopyto zahnívat nebo plesnivět a následné zdravotní problémy nejen že budou zvíře trápit, ale chovatele jejich řešení bude stát dost peněz a času.

Také péče o zuby je velmi důležitá. Alespoň jednou ročně by je měl prohlédnout zkušený veterinář. Důležité je oslíka i pravidelně odčervovat, a to 2-3x ročně. Pokud oslíka nepřemisťujete, tedy necestujete s ním, pak nemusí být povinně očkován. V případě cestování s ním je povinnost vakcinace proti koňské chřipce.

„Odpovědný chovatel ale očkuje svá zvířata, i když s nimi necestuje, protože choroby mají většinou naprosto fatální důsledky,“ varuje Lenka Kreuzmanová. „My očkujeme pravidelně jednou ročně kombinovanou vakcínou proti chřipce a tetanu.“