Článek
Náš hostitel je vytrvalý patriot a jako umělec cítí velký potenciál rodného města. Sochař pracující v posledním období hlavně s kamenem má v rodném městě i jiné realizace - například pomník obětem holokaustu - Zmizelý svícen nebo Černé zrcadlo - pomník obětem heydrichiády.
Sochař Václav Fiala
Jeho sochy jsou zastoupeny i v zahraničních galeriích a v Sydney dvakrát po sobě získal hlavní cenu Sydney Sculpture Prize. Ale nejvíc realizací najdeme v okolí jeho rodiště.
„V posledních nějakých deseti letech vnímám v naší zemi velmi pozitivní změny ve veřejném prostoru. Už to není takové pohrdání jako dřív.“
Při snaze podílet se na zvelebování města (jedno období i jako zastupitel) se seznámil s architektkou Evou Jiřičnou, kterou oslovil, aby v centru města realizovala Klatovský prampouch - skleněnou krytou lávku spojující bývalou jezuitskou kolej s kostelem sv. Ignáce na úrovni prvního patra. Podařilo se!
Moderní obývací pokoj je světlý, a i zde interiér zdobí opracovaný kámen - římsa na krbu.
„Když někde žijete a věnujete se tomu co já, tak máte na veřejný prostor zaostřenější pohled. Aktivovali jsme, jako nezávislí kandidáti, vznik komise pro kulturu a vzhled města. Najmenovali jsme do ní odborníky a začaly se dít věci. Něco se podařilo, mnohé spadlo pod stůl. Některé záměry se pohybovaly v oblačných vizích, jako například návrh zbourat budovu bývalého OV KSČ, agresivně vmáčknutou do historické zástavby, a požádat Franka Gehryho, aby nám tady postavil vzdušnou kavárnu...
To se opravdu nepodařilo, zato vznikl z jednoho zchátralého a nepoužívaného výstavního pavilonu Pavilon skla s úžasnou sbírkou šumavského skla, za který architekt posbíral řadu cen. Jsem často naštvaný na každý ošklivý odpadkový koš, který sem nepatří. Vadí mi každá chyba. Ale samozřejmě zůstávám patriotem a myslím si, že žiji v úžasném městě.“
Chajda v buši
V roce 2014 Václav Fiala reagoval na inzerát v novinách, ve kterém australská společnost Sculpture by the Sea vyhlásila konkurz na účast na výstavě soch okolo moře. Nakonec jako první z východní Evropy do Austrálie odletěl.
Zatímco ostatní sochy do Sydney poslali či přivezli, Fiala svou sochu vytvořil na místě - uprostřed australské buše na farmě sochaře Stephena Kinga.
Část největší místnosti je jídelna s knihovnou, tentokrát zasvěcena práci ze dřeva ne nepodobnému autorovým starším sochám z kmenů stromů.
„Místní jsem si získal tím, že první, co jsem v Austrálii vytvořil, nebyla socha, ale postel do chatrče, která nám měla sloužit jako zázemí. I když jsem získal hlavní cenu a o rok později znovu, tak známý jsem tím, že jsem udělal tu postel,“ říká s úsměvem autor.
Na jeho tvorbě je pozoruhodné i místo samotné, kde se jí nyní věnuje: Ateliér má v hale - bývalé garáži pro obrněná vozidla armády. Pověstná BVP.
Bojová vozidla pěchoty nahradily sochy. A aby toho nebylo málo, tak v krajní části haly - řečené Hangár F - si ještě vestavěl bydlení pro svoji rozrůstající se rodinu. Bývalý vojenský objekt tak dotvořil i na „rodinný dům“.
Z bývalé garáže pro vojenskou techniku je sochařský ateliér.
Uměleckým objektem je vlastně i předzahrádka za kamennou zdí a ocelovou branou vsazenou do kamenných zárubní. Místo záhonků předzahrádku zdobí hlavně originální kamenné chodníky a sochařské objekty, které tu čekají na výstavy.
Trávník je v části zahrádky vedle objektu a hlavní ozdobou je dřevěný domek vystavěný pro děti jako vlaštovčí hnízdo na stěně sousedních garáží.
Předzahrádka předznamenává práci s kamenem.
Pozornost veřejnému prostoru
„V posledních nějakých deseti letech vnímám v naší zemi velmi pozitivní změny ve veřejném prostoru. Už to není takové pohrdání jako dřív. Také už nedostávám anonymy a při práci venku mi lidé nenadávají, ale zajímá je, co vzniká.
Veřejný prostor - jak prohlásil jistý slavný architekt - je vzácný statek, který přímo ovlivňuje naše bytí, myšlení a kvalitu života. Kultivovaný prostor kultivuje i lidskou duši. Upravený park nebo vydlážděný chodník každý přijme jako samozřejmost. Umělecké dílo je ale snadno napadnutelné. Každému se líbí něco jiného a mnohdy kdekdo ví, jak by to měl autor udělat jinak…
Něco jiného je objekt v galerii, kam chodí pár lidí, nebo to, co si dáte doma na poličku. Socha ve veřejném prostoru je pokaždé dominující a přitahuje pozornost. To je ale na práci vzrušující - nezničit atmosféru, neotrávit kolemjdoucí a zůstat svůj.“
Domeček pro děti na stěně sousedního objektu je také sochařovým dílem.
Václav Fiala se ženou Sylvií a jejich dětmi se doma pohybují v prostoru, kde se velmi plynule přechází z tvůrčí dílny - lapidária a ateliéru - do přijímacího „salonu“ a poté i do soukromé - bytové části. Jako ateliér vypadá i „přijímací hala“ s velkými kamny na dřevo.
„Rozárka a Robík si tu hrají na schovávanou nebo jezdí na koloběžce,“ usmívá se spokojeně náš hostitel a dodává:
„Manželka ráda fotí - fotografie na stěnách jsou její. A děti malují. Tak jsem jim na druhém konci pozemku upravil stavební buňku jako jejich galerii. Ony si tam vystavují své nejlepší práce a ukazují je návštěvám. A hned u nich mají ceny! Někdy se mi zdá, že jsou obchodně zdatnější než já. Školu mají za rohem - také z vojenského objektu, skautské klubovny jsou z bývalé vojenské jídelny - a já mám v sousedství posilovnu, kam musím přes zimu chodit, abych nezlenivěl a byl připravený na jaro.“
Přestavbou vojenského objektu vznikl i showroom - „předsíň“ do bytové části vyzděné v bývalé hale. Klasická výkonná kamna na velké kusy dřeva mají originální sokl z kamene.
Dokončení sochy je zázrak
„První sochu jsem udělal na sympoziu v rakouském pohraničí. Netušil jsem tehdy, jakou taková práce má moc a jak dokáže člověka změnit. Byl jsem tam spíš jako host než pozvaný umělec. Jenže po návratu jsem cítil, že se něco podstatného stalo. Všechny jiné činnosti mi přišly jako podřadné. Včetně chození do práce.
Dal jsem výpověď, najmul si halu a zběsile začal pracovat. Skoro nic jsem neznal. Ani technické znalosti jsem neměl. Ale v sedmatřiceti už člověk ví, co nechce, i když ještě přesně nedokáže určit, kam se kráčí,“ ohlíží se zpětně náš hostitel, absolvent střední uměleckoprůmyslové školy, obor výstavnictví.
Jedna z místností v bytové části objektu je hlavně knihovna.
V úspěšného sochaře se proměnil rychle. Už za čtyři roky připravil rozsáhlou výstavu pro Pražský hrad a následně odjel na pozvání do newyorského Socrates Sculpture Parku, kde se seznámil s obdivovaným sochařem Markem di Suverou, který měl ateliér v sousední továrně. To ho pak inspirovalo k zakoupení garáže pro BVP v rodných Klatovech.
"Kultivovaný prostor kultivuje i lidskou duši."
„Těší mě být ve společenství sochařů. Jsou to lidi, kteří si plní svůj sen. Dokončení a osazení velké sochy je zázrak, který se nedá k ničemu přirovnat. Předpokládá to dost práce, hodně času, hodně výdajů a hotové dílo je málokdy ekonomicky použitelné a často je i naprosto nepotřebné. Ale vzniklo! Je to oblačná euforie! Škoda že trvá tak krátce, pár minut. Pak už člověk vidí, co měl udělat jinak, a musí jít dělat další sochu…
Žít a tvořit v rodném městě má své výhody, znám tu spoustu lidí, kteří mi pomáhají, ale je pravda, že sem doléhá jen ozvěna uměleckého dění v Praze a několika velkých městech. Ale tvořit zde rozměrné práce je nepoměrně jednodušší, než to bylo v metropoli. Galeristé a kunsthistorici se sem nehrnou, ale jeřáb se tu shání snadněji,“ konstatuje s úsměvem Václav Fiala.
Originálem ze dřeva je tu i kuchyňská linka.
Může se vám hodit na Seznamu:
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
