Jak bydlí mladá spisovatelka Alžběta Bublanová v útulném vinohradském bytě

Možná až překvapivý klid a ticho panovaly i v třípokojovém bytě s okny do ulice i do světlého dvora s trávníkem a vzrostlou lípou.

Pražský ruch zůstal vzdálený a devítiměsíční Julinka si spokojeně pobrukovala. Další důvody, proč je tu rodačka z Moravy tak spokojená, i když ještě nedávno – i za dob studií – dávala přednost psaní s laptopem po kavárnách.

„Bylo to pro mne inspirující prostředí, kde jsem se i lépe na psaní soustředila než třeba doma v kuchyni. Ale v té jsem teď nejčastěji,“ usmívá se Alžběta s dcerkou na klíně.

„V tomto bytě se mi líbí, i když je vlastně dost tmavý a studený.“

Po období střídání podnájmů a v době, kdy už si v Praze koupila malý byt, se vlastně přivdala do bytu, který ještě nedávno patřil rodičům manžela.

„Rodiče nám tu ještě nechali spoustu vybavení. Dokoupili jsme si vlastně jen pár věcí, například skříňovou sestavu do obývacího pokoje.“ V něm nejvíce místa nyní zabírá dětská ohrádka. A samozřejmě knihovna, na kterou je Alžběta hrdá.

„Líbí se nám propojovat nové se starým. Třeba lustr v ložnici se mi zdá úžasný! Pravda, možná bych tu změnila i více věcí, ale manžel je taková konzerva, že žádnou takovou potřebu nemá. On se vlastně vrátil do bytu, kde vyrůstal, a svůj pokoj by nechal nejraději beze změn, i když z něho plánujeme udělat holčičí – růžový pokojíček,“ směje se při vzpomínce na novomanželské diskuse.

Alžbětina první kniha byl povídkový soubor Čtyři stěny (2012), za který získala literární ocenění Máchova růže.

„Píšu si už dlouho, začalo to v pubertě – tedy v podstatě nedávno... Vždy jsem chtěla dělat něco tvůrčího a táta mě upozornil na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kterou jsem skutečně vystudovala. Nemluvě o tom, že oba rodiče hodně četli a také mě k tomu vedli. Ve Veverské Bítýšce máme opravdu velkou knihovnu, a i když už chci zůstat v Praze, tak se tam vždycky ráda vracím,“ pochvaluje si dcera bývalého ministra vnitra Františka Bublana.

„S tím, že byl táta v politice, jsem já nikdy problém neměla. Navíc jsem vždycky měla pocit, že byl i oblíbený.“

„Ve třeťáku jsem začala chodit na tvůrčí psaní ke scenáristovi Martinu Šafránkovi a vlastně mě vede i dnes. Asi už o sobě můžu říkat, že jsem spisovatelka. Když jsem ještě pracovala na úřadě, tak mi přišlo blbé to o sobě říkat. Ale teď jsem na mateřské a vedle toho se věnuji právě hlavně psaní. I když rukopis nedávno vydané knihy V Tichu je z doby, kdy mi bylo málo přes dvacet. Nejde o autobiografii, ale samozřejmě mě inspiroval i můj život.

Uvažovala jsem nedávno, jestli náhodou nemám krizi z toho, že už také stárnu, ale uvědomila jsem si, že mateřství mě vlastně naopak nabudilo a dodalo mi energii. Sice jsem i kolikrát vyčerpaná z nevyspání, ale zase si přitom člověk uvědomí, že každá minuta pro sebe může být vzácná. A do toho se zase snažím psát povídky a do časopisů.“

Na pomezí Žižkova a Vinohrad není z ulice daleko do okolních parků, přesto se Alžběta chystá oslovit sousedy a domluvit se na zvelebení dvora, který si přímo říká o instalaci laviček a další vyladění.

„V Praze jsem od osmnácti, a to už je dost let. Navíc jsem si na velké město zvykla. Když jsem se s Ondřejem seznámila, měli jsme už každý své bydlení a je fajn, že teď máme takovéto společné. A taky už rádi vyjedeme na chalupu k jeho rodičům nebo k našim do Bítýšky.“

„Když jsme sem chodili na návštěvu k Ondřejovým rodičům, vždycky jsem říkala, jak je to příjemný byt a útulný kout s jídelním stolem… A pak se začalo mluvit o tom, že bychom sem šli bydlet my, protože rodiče si vyhlídli nový byt na Žižkově.

Když jsme se opravdu nastěhovali, měla jsem plán na nějakou změnu a manžel mi odpovídal: Proč, když to tady tak bylo vždycky. Nechci ho pomlouvat, ale je opravdu konzerva,“ usmívá se nová paní bytu, ve kterém je se svou rodinkou pomalu už tři roky.

„Je pravda, že nám vlastně vše vyhovuje tak, jak to tu bylo zrekonstruováno a vybaveno. Jen nás teď čeká zařízení toho pokojíku pro malou. Manžela se předělávat nechystám. A ani bych nechtěla do žádné novostavby. Tady dýchá historie a to mě uspokojuje. A taky jsem ráda za to, že jsme v prvním patře, protože se bojím výtahů.“