Článek
Ve vesnici, ze které je stejně daleko do Prahy jako do Říčan, objevil na břehu rybníka opuštěnou hrubou stavbu. Dnes je z ní nádherné bydlení s velkými ateliéry pro něho i jeho ženu Martu. U Vavrysů jsou malíři všichni. I syn Martin a dcera Markéta.
Fantazie s respektem
„Při dostavbě jsem se rozhlížel po sousedních starých chalupách, koukal jaký sklon mají jejich střechy, abych udělal krovy také tak a nenarušil novostavbou ráz původní vesnice,“ vzpomíná náš hostitel a nám se nechce ani věřit, že jsme vlastně v novostavbě. I okna vyrobená moderní technologií svým tvarem připomínají časy minulé. Ani pohled na vodní plochu nedává tušit, že jsme pár kilometrů od dálnice.
.: Fotka v počítači připomíná, v jakém stavu nemovitost naši hostitelé koupili.foto: Právo/Václav Jirsa
„Praha už na nás byla moc hektická. Zrenovoval jsem několik chalup a některé opouštěl i s těžkým srdcem, zejména tu poslední. Ale byla dál od Prahy a s obrovskou zahradou. Už to pro nás nebylo. Tady už chceme zůstat.“
Začátek pražské epochy
Až neuvěřitelný příběh je i vyprávění o pražském domě Vavrysů v Rytířské ulici (kde má dnes byt a ateliér syn, v přízemí je café art-galerie a ve sklepení vinárna), tedy v historickém centru stověžaté matičky.
„Přišel jsem do Prahy z Mikulčic jako chudý student. Po akademii jsem si hledal nějaké bydlení, protože už jsem měl nějaké úspěchy, ale do Prahy jsem pořád jen dojížděl.
Až jsem v roce 1984 objevil inzerát v Lidové demokracii na prodej domu. Sám jsem tomu nevěřil, ale tehdejší majitel za něj chtěl vlastně tolik, jako za lepší auto. Což mi došlo až druhý den, vrátil jsem se a stal se majitelem nemovitosti, kterou jsem tak zabezpečil rodinu i na další generace.
Pravda, tenkrát to byla vlastně ruina a Tuzex, který měl v přízemí kancelář, to od majitele koupit nechtěl. Z ubohého šohaja z Moravy se stal pražský měšťan,“ žertuje při vzpomínce na koupi století pracovitý šedesátník.
.: Vlastnoručním obedzděním krbové vložky stavebník ušetřil několik desítek tisíc, o které si říkala firma.foto: Právo/Václav Jirsa
„Zrekonstruovali jsme několik bytů i chalup. Už jsme byli majitelé i hájovny. Postavili jsme dům v Uherském Hradišti. Dokonce jsme na popud kamaráda po revoluci koupili domeček na Gran Canaria - odsud jsem přivezl zedníky a přistavěli jsme i ateliér. Bydleli jsme tam s půlročními přestávkami pět let. V Zaječicích u Benešova jsme osm let žili v barokním statku... Stěhování a budování je pro nás jak prokletí. Ale tady už chceme zůstat. Nicméně pořád něco děláme. Je to vlastně tvůrčí činnost jako malování.“
Paní Marta jen přikyvuje a při pobízení k občerstvení jen spokojeně dodává: „Nikdy jsme nestavěli na zelené louce. Vždy jsme se museli přizpůsobit daným podmínkám. Tady bych si představovala třeba členitější kuchyň.“
Skanzen u dálnice
„Původní majitel tu chtěl vybudovat truhlárnu, tak si prý i sousedi oddechli, že se sem stěhují malíři. Vedle nás je krásně zrenovovaný mlýn a jsme tu teď trošku jako hezký skanzen. Navrhoval jsem si i fasádu a vzal si mustry z okolních štítů. Dostavěli jsme hrubou stavbu účelně a tak, aby sem zapadala. Škoda, že jste nepřijeli v létě. Zeleň je tu nádherná! Nastěhovali jsme se v květnu,“ neskrývá radost z místa Pavel Vavrys.
Žijeme pořád v práci a pracovnu máme doma. Tak to tu chceme mít hezké a všechno v pořádku,“ konstatuje malíř, když nám ukazuje, kde se z jeho podkrovního ateliéru bude vstupovat na terasu s výhledem na rybník.
.: Kuchyňská linka je běžně dostupná sestava.foto: Právo/Václav Jirsa
.: Kuchyňská linka je běžně dostupná sestava.foto: Právo/Václav Jirsa
.: Kuchyňská linka je běžně dostupná sestava.foto: Právo/Václav Jirsa V přízemí je vedle obytné světnice s kuchyňskou linkou ještě ateliér paní domu i pokoj pro hosty. A ještě prostorná garáž, která je zařízena tak, že kdyby se do jejího středu dal stůl, tak je to i hezké místo k posezení.
Záchrana před ztrátou citlivosti
Paní Marta je dcerou sochaře a výtvarnice, která po válce pracovala s Hermínou Týrlovou na filmech pro děti a podílela se i na všech Zemanových filmech.
"Manželka má v genech opravdu výtvarníky. Jeden z jejích předků je dokonce přímý potomek Josefa Mánesa. Ze strany mého otce byli všichni rolníci. Ale ani jeden nejsme staromilové - to není moc pěkné slovo. Nestavíme tu žádný grunt. Jen máme rádi věci, které tenkrát lidi stavěli, aniž jim to architekt nakreslil. Stavěli citem, účelově a ctili přitom zkušenosti generací. Vidíme v takovém příkladu jakousi záchranu.
Záchranu před devastací, ztrátou citlivosti, která tady nastala s přívalem všelijakých informací. Když člověk při jejich množství zapomíná a přestává znát tu informaci nejdůležitější - informaci o sobě samém - tak to není dobře.
.: Marta Vavrysová má ateliér pár metrů od manžela.foto: Právo/Václav Jirsa
Stavení čeká ještě dokončení fasády a upravení dvorku. Ale už teď je patrné, že výsledek bude skvělý. „Je to tu praktické, chceme ale, aby to bylo i hezké.
Což vždy nemusí znamenat materiálově drahé. Když je to na pěkném místě, má ten barák hodnotu už sám o sobě. Když postavíte třeba i z pozlacených cihel na nehezkém místě, není to ono,“ loučí se s námi Pavel Vavrys a my rádi přijímáme pozvání na další povídání a setkání.
