Článek
Hned jak jsem se u kuchyňského stolu vydýchal, pochopil jsem, že v bytě se střešními okny je dobře.
Na tramvaj je od domu pár kroků, do zrekonstruovaného Divadla pod Palmovkou to také není daleko a různé parky jsou na dohled.
Herec Ondřej Volejník
Fanda techniky i divadla
Jakožto absolvent Střední průmyslové školy elektrotechnické – slaboproud, obor automatizace – a pražský rodák se Ondřej věnoval herectví jako koníčku v divadle Radar od mládí. Pak se přes různé profese stal hercem profesionálním.
Manuální zručnost je znát i v jeho bytě (kuchyň si montoval sám, i když připouští, že pracovní desku si už nechal uříznout a usadit od odborníků).
Předsíň a chodba propojující pokoje dodávají bytu další osobitou atmosféru a členitost.
„Středoškolské vzdělání se mi hodí v bytě akorát k tomu, že si občas, jako koníček, kupuju různé elektronické stavebnice. Jsem velký fanda do techniky, tak si maluji, že si zařídím inteligentní domácnost (ovládání topení atd.), ale bylo by to i časově náročné, i když už se hodně přístrojů prodává. Rád bych si vše sestavil na míru, ale času je málo. Pod Palmovkou se rodí nový pozoruhodný repertoár a seriál Ulice si také bere svůj objem,“ konstatuje rodák ze Starého Města.
„Atmosféra Žižkova je mi blízká. Deset let jsem pobýval v Českých Budějovicích, rád jsem se díky Divadlu pod Palmovkou vrátil do rodného města. Mám prostě Prahu rád, ale rozumím tomu, že si na ni mnozí nemohou zvyknout.“
Ozdobami moderního interiéru jsou starožitné předměty i dekorace – vzpomínky na divadelní představení. Koruna na figuríně je vzpomínkou na roli Macbetha.
Slušivé spojení
Prostor vyhrazený kuchyni s jídelním stolem uprostřed je jediný s klasickým oknem, takže z něj není vidět jen nebe.
„Rád si tu zajdu na pivo. Je tu spousta nových hospod (včetně těch čínských, mexických a kebabů), ale i těch čtyřek, které se za léta opravdu nezměnily, a to je dobře. Nehledě na to, že rád vařím – všechno. A vše také jím. Jako dítě jsem neměl problém ani se špenátem,“ směje se Ondřej. Vybavení kuchyně potvrzuje, že je tady pánem.
Černobílá kuchyň není fádní a je promyšleně vybavena.
Byt nově vybudovaný z půdy příjemně ozvláštňuje i předsíň se třemi schody a členitá chodba propojující všechny části bytu. Poskytuje místo i na knihovnu.
A schody? „Zatím dobrý. Ne že bych je vybíhal, ale je to opravdu i určitý trénink. Za vynesení třeba nové pračky si rád připlatím. Dokud schody vyjdu, tak tu budu rád bydlet. Za deset let možná změním názor.
Pánve jsou vždy připraveny k přemístění na sporák.
Bavilo mě to tu zařizovat. Jsou tu vedle sebe moderní i starožitné věci. Mám to tak rád. Myslím, že jim to vedle sebe sluší. Navíc mikroskop, psací stroj nebo telegrafní relé spojuje, že jsou to technické objekty.
Staré věci rád nacházím – ne že bych se hrabal v popelnicích, ale občas někdo něco odloží a já si to rád vezmu. Také jsem jezdíval po klasických bazarech nebo lovím na internetu. Něco jsou rodinné památky.“
Podkroví napoví
Výhodu půdních bytů náš hostitel vidí v jejich prosvětlenosti. Opravdu tu okolní domy nestíní.
„Vlastně jsem do podkroví původně nechtěl a nebyl ani nijak zvědavý na trámy. Ale je to tu téměř sto metrů zajímavě řešené plochy za dobrou cenu. Ještě bych tu chtěl pořídit – do chodby – světlovod a uvažuji na léto i o klimatizaci. Na druhé straně tady přes letní prázdniny nebývám tak často.
Starodávný vysavač na skříni v ložnici je také dekorace.
Rád jezdím do Českého ráje, kde má rodina dům po babičce. Přímo u řeky. Jsou tam dva byty, skoro tři, tak tam trávíme léto všichni a máme přitom i své soukromí. A pro psa je to tam také ideální. Ten tu teď není, protože se bojí návštěv. Je to voříšek z útulku a má asi nějaké špatné vzpomínky, které z něj nemůžu dostat.“
Jak má Ondřej Volejník volno, vyráží do domu u řeky. „Už proto, že je tam pořád co dělat a nechci nechat všechno na rodičích. Byla by tam třeba nová střecha a spousta zedničiny, ale na to teď – po všech stránkách – nemám. Jednou to ale přijde,“ usmívá se mírně trpce nad svou budovatelskou budoucností herec se zkušenostmi z více profesí.
Mizící kouzla místa?
Ondřeji Volejníkovi je na Žižkově dobře, ale špatně snáší, když se v jeho okolí mění fungující věci k horšímu.
Ani koupelna v ničem nepřipomíná omšelou fasádu žižkovského činžáku.
„Mám strach, že se komplikuje práce lidem, kteří podle mého odvádějí společensky dobrou práci. Třeba kemp na Pražačce. Fungoval jako místo setkávání lidí, které jeden člověk vybudoval na pronajatém místě vlastně ze svého, a teď se na radnici rozhodli neprodloužit mu smlouvu. Doufám, že to ještě dobře dopadne.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
Strach mám i o park Parukářka, který se snaží nacpat do nějakých geometrických tvarů, a to i takříkajíc duchovně. Budují se tam zbytečné cestičky a ruší se místa, která mají jedinečnou atmosféru. Je to kopec, kus přírody, ze kterého se snaží udělat narýsovaný park a stavět nové objekty. Uvidíme, k čí spokojenosti případné změny budou.“