Nízkoenergetické bydlení šetří vaši kapsu i prostředí

Jen pro srovnání, současný nezateplený panelák má energetickou spotřebu mezi 150 – 200 kWh, což je i z laického pohledu značný rozdíl. Jak zaznělo na nedávném semináři Stavebního fóra, vzdor trvale rostoucím cenám energií se však developeři do budování nízkoenergetických staveb nehrnou. Důvodem je, podle slov Karla Mrázka z mezinárodní společnosti Arcadis, která se zabývá řízením a optimalizací projektových řešení ve stavebnictví, nulová motivace.

Úspory energií totiž zajímají především budoucí uživatele bytů a těmi developeři nejsou. Pro ně je, zjednodušeně řečeno, podstatné postavit co nejlevněji a s co největším ziskem prodat. Současný přetlak poptávky nad nabídkou bydlení zejména v Praze a v dalších velkých městech je navíc ani nenutí bojovat o lepší podíl na trhu prostřednictvím nabídky energetického nadstandardu.

Nízkoenergetické stavění znamená nejen dražší projekt ale i náročnější vybavení – zejména vzduchotechniku (nezaměňovat s klimatizací). Bez řízené výměny vzduchu s tzv. rekuperací (odebrání tepla odváděnému vzduchu a zahřátí přiváděného) jsou totiž úspory dosažené pouhým zateplením nedostačující. Nucená výměna vzduchu je nejen ekonomičtější než klasické větrání okny, ale podle názoru odborníků je rovněž zdravější a přináší nesrovnatelně větší komfort bydlení. Neméně důležité jsou sluneční kolektory pro předehřev teplé užitkové vody.

Pasivní využití solární energie prostřednictvím správné orientace domu do světových stran, stejně jako optimální poměr plochy domu vzhledem k jeho objemu, jsou pak dalšími předpoklady energeticky úsporného bydlení. Že to není zas až taková věda, dokázali podle Františka Kulhánka z ČVUT už Eskymáci, jejichž iglú má z tohoto hlediska ideální proporce.

Česká republika zaostává podle Ireny Plockové z ministerstva průmyslu a obchodu ČR v uplatňování nízkoenergetických standardů ve výstavbě za vyspělými státy Evropské Unie minimálně o pět let. Důvody nejsou v legislativě. Naše normy jsou ve srovnání se státy původní unijní patnáctky přísné, co pokulhává, je osvěta veřejnosti a vzdělávání projektantů.

Počínaje 1. lednem 2009 bude i u nás ze zákona povinné označení energetické kvality staveb. U všech nových nebo rekonstruovaných a modernizovaných budov s plochou nad 1000 m2 bude nutné zpracovat tzv. energetický průkaz udávající náročnost na spotřebu energií. Průkaz musí být umístěn na veřejně přístupném místě v budově a povinnost jeho získání se vztahuje i na provozovatele objektů využívaných pro účely školství, zdravotnictví, kultury, obchodu, sportu, ubytovacích a stravovacích služeb, ale i veřejné správy.

Závazku prokázat energetickou náročnost stavby se však nevyhnou ani drobní stavebníci. Podle vyhlášky 499/2006 Sb., která je součástí nového stavebního zákona, je nezbytnou součástí projektové dokumentace „splnění požadavků na energetickou náročnost budov a splnění porovnávacích ukazatelů podle jednotné metody výpočtu energetické náročnosti budov, jakož i stanovení celkové energetické spotřeby stavby,“ (Příloha 1, bod 7 a,b).

Nízkoenergetické stavění přitom nemusí být, jak říká František Kulhánek, dražší než běžná stavba. Je však rozhodně náročnější ve fázi projektu. Vzhledem k nutnosti posoudit a vzájemně skloubit různé odborné aspekty stavby, je proto spíše záležitostí projekčního týmu než individuálního projektanta. A zde nastává první kámen úrazu.

Stavebníci mnohdy hledí na projektovou dokumentaci jako na nutné zlo a snaží se náklady na ni maximálně omezit, aniž by zvážili, že vyšší náklady na dobrý projekt se jim mnohonásobně zhodnotí v úsporách ve spotřebě energií.

Nelze se proto divit, že dosud postavené nízkoenergetické stavby u nás jsou spíše záležitostí technicky vzdělaných vizionářů, než důsledkem pochopení trendů objektivního vývoje.

Nezbývá než doufat, že potřebná osvěta na sebe nenechá dlouho čekat. Příkladem v tomto směru mohou být zejména Švédsko, ale i Dánsko, kde nízkoenergetická kvalita nových staveb je naprostou samozřejmostí.