Test vitary S: lidová čtyřkolka od Suzuki za slušné peníze

V bílé metalíze a s černými sedmnáctipalcovými litými koly vypadá vitara S dobře. Ostře řezané, pro tuto motorizaci specifické přední partie s výraznými světlomety a pěti lamelami masky chladiče působí výrazně a líbivě. Sebevědomý výraz pokračuje i v zadních partiích se světlomety výrazně zasahujícími do víka i boku vitary.

Mírně krabicový tvar přináší dostatek prostoru pro čtyři cestující, avšak mělký a docela malý zavazadelník (375 litrů). Pozitivní ovšem je, že se dá dokoupit rezervní kolo (neplnohodnotné), které na svůj čas bude čekat na dně kufru, nikoliv pod vozidlem.

Přestože podběhy vyplňují ne úplně malá kola (jiná než 17palcová na vitaru nedostanete, máte je už v základní výbavě), je nad koly ještě obří mezera, ale to je věc, na kterou jsme u pseudoterénních vozů zvyklí. Stejně jako na oplastování kolem celé karoserie, které zvýrazňuje outdoorové zaměření.

Vnitřek se skládá z tvrdých plastů, esteticky nezaujme, ale ani neurazí. Hezkým detailem jsou červené elementy různě „poschovávané” uvnitř vozu – třeba červené prošívání věnce volantu, obšití spodní části řadicí páky, červené výdechy klimatizace nebo červeně podbarvené hodiny.

Důležitější je, že výše položená sedadla s nevelkým bočním vedením jsou dobře dimenzovaná a s výplní „tak akorát”. Škoda jen, že posun opěradla není možný kolečkem, ale provádí se odjištěním páky a pohybem těla. Není to tak pohodlné ani přesné, ale jde o nešvar, který mají i násobně dražší auta (třeba současné modely od BMW).

Drobnou minelou jsou i dvě dlouhé tyčky zaražené vedle otáčkoměru a rychloměru a sloužící pro ovládání palubního počítače. Vypadá to, jako kdyby v 80. letech Suzuki na skladech tenhle prvek zbyl a Japoncům bylo líto jej vyhazovat. Ale to je opravdu jen malý detail. Vyhřívání předních sedaček je pouze dvoustupňové.

Naopak barevný sedmipalcový dotykový displej, který je rovněž součástí standardní výbavy, obsahuje navigaci, bluetooth telefonování, audio apod. Ovládání není vždy úplně intuitivní, ale navigace funguje, jak má, spárování s telefonem (Android, Apple) je snadné a hudbu z USB či mobilu vám systém rovněž přehraje bez problémů...

Chybí tlačítko pro hlasitost audiosoustavy, pokud to nechcete udělat dotykem na obrazovce (což je dost krkolomné), zbude vám příslušné tlačítko na volantu.

Atmosféricky plněná 120koňová šestnáctistovka ze základní vitary moc nejela, byli jsme proto zvědaví na nový motor, který kombinuje přímé vstřikování benzínu a turbodmychadlo. Ze zdvihového objemu doluje 140 koní, a co je důležitější, celých 220 Nm točivého momentu (dříve 156 Nm).

Zcela na rovinu: motor sice trpí lehkým turboefektem, ale když už se dmychadlo roztočí (od cca 2000 otáček), jede moc pěkně a ochotně se nechá vytočit až k omezovači v šesti tisících otáčkách. V Maďarsku vyráběnou vitaru S jsme rozjeli až na tachometrových 210 km/h. A spotřeba? Překvapivě příznivá, zhruba nějakých sedm litrů při normální jízdě.

Pro přeplňovaný motor jsou již konečně k dispozici šestistupňové převodovky, na výběr je manuální i automatické provedení. Přesně řadící tužší manuální skříň zajišťuje, že čtyřválec točí při 90 km/h na nejvyšší stupeň 2000 otáček. Při dálničních rychlostech už pocítíte obtékající vítr, motor je ale odhlučněn dobře a při stotřicítce odečtete z otáčkoměru hodnotu 2900.

Řízení je nepřesné kolem středové polohy, ale jinak svým citem a naladěním nevybočuje z průměru své třídy. Torzní zadní náprava s vinutými pružinami není letmým pohledem tak sofistikovaná jako nezávisle zavěšená zadní kola ve Škodě Yeti, kromě pomalejší jízdy ve městě ale utaženější tlumiče dobře pracují a nedovolí větší náklon karoserie nebo rozhoupání karoserie.

Pohon všech kol s obchodním označením AllGrip  funguje, jak má, v těžším terénu lze do 60 km/h uzavřít poměr „natvrdo” na 50 : 50, jinak se o přenos točivého momentu mezi nápravami stará elektronika. Nechybí ani sportovní režim, který trochu rozvolní elektronickou stabilizaci a zvýší odezvu na sešlápnutí plynového pedálu.

Pohled do ceníku v pozitivním slova smyslu šokuje. Kromě metalického laku a prodloužené záruky (standardně tři roky a obvyklých 12 let na korozi) je totiž v základní výbavě všechno. Naprosto všechno. Multimediální systém, šest airbagů (a kolenní pro řidiče), všemožné bezpečnostní asistenty včetně adaptivního tempomatu a radarového upozornění na blížící se vozidlo před vámi.

U standardní vitary jste mohli mít nejlevnější „čtyřkolku” za cenu lehce nad 440 tisíc korun, rozhodně ale nebyla tak dobře vybavená jako Vitara S, a navíc jste dostali slabší (byť krásně staromilský atmosférický čtyřválec) a pouze pětistupňovou převodovku.

Za částku jen lehce přesahující půl miliónu korun dostanete docela prostorné auto s pohonem čtyř kol. Když se podíváte ke konkurenci, tak třeba Škoda Yeti s o trochu výkonnějším motorem (1.4 TSI/110 kW) přijde v základu na 543 900 korun, pokud byste ale měli sněžného muže dovybavit na úroveň Vitary S, dostanete se bez mrknutí oka přes 600 tisíc korun.