Velký polský Fiat se vyráběl skoro čtvrtstoletí, naposledy před 30 lety

Majestátní sedan Fiat 125p tak postihl podobný osud jako většinu východoevropských automobilů. Zatímco na začátku výroby se jednalo o poměrně kvalitní automobil, který přes starší podvozek a motor ještě vcelku držel krok s dobou, poslední dekádu už byl přes všechnu snahu konstruktérů beznadějně zastaralý.

Západním autům tak mohl Fiat 125p od 80. let konkurovat už jen výhodnou cenou. Podobně na tom byla v té době produkce automobilek z celého východního bloku, ať už se jednalo o vozy vyrobené ve východním Německu, Československu, Sovětském svazu, Rumunsku nebo třeba Jugoslávii.

Začátkem 60. let minulého století se polský automobilový průmysl rozhodoval mezi dvěma možnostmi. Mohl se pokusit tehdy vylepšit vyráběné Warszawy – což byla licenční verze sovětské Pobědy z poloviny 40. let – a menší Syreny, objevily se i úvahy o zcela novém domácím modelu, nebo mohl jít cestou zahraniční licence, kterou v době uvolnění mezinárodního napětí zvolili v Bělehradě, Bukurešti, ale i Moskvě.

Varšavští komunisté se zprvu rozhodovali mezi francouzským Renaultem a italským Fiatem, roli v tom hrál i fakt, že v obou kapitalistických zemích byly poměrně silné komunistické strany. Přednost nakonec dostala automobilka z Turína.

Na stole se tehdy ocitla nabídka na výrobu modelu Fiat 1300/1500, klasického sedanu s motorem vpředu a pohonem zadních kol, který se vyráběl od roku 1961 a jehož licenční verzi produkovala továrna Crvena Zastava v jugoslávském Kragujevaci. Polským vyjednavačům ale padl do oka spíše jeho chystaný nástupce Fiat 125, mimo jiné s lepším motorem s rozvodem OHC se dvěma vačkovými hřídeli a modernější hranatou karosérií.

Konečná dohoda, podepsaná krátce před Vánoci 1965, byla nakonec kompromisem. Ve Varšavě se podle ní měl vyrábět automobil s moderní karosérií, motor, podvozek nebo přístrojová deska ale pocházely z výběhového typu (který se ovšem v Jugoslávii vyráběl až do roku 1979).

Nový vůz neznamenal jen změnu na výrobní lince v továrně umístěné ve varšavské čtvrti Praga, ale přinesl i výraznou modernizaci celého polského automobilového průmyslu. Jak uvedli autoři televizního cyklu Legendy PLR, který se věnuje historii polského motorismu za komunistického režimu, zároveň s přípravou výrobní linky ve Varšavě se rozběhly úpravy u jednotlivých subdodavatelů.

Cílem bylo po vzoru západoevropského autoprůmyslu vyrábět přímo v automobilce jen nezbytné části vozu, jako jsou karosérie nebo motor, a zbytek – od pneumatik přes baterie až po díly interiéru – nakupovat od specializovaných továren.

První automobil pojmenovaný oficiálně Polski Fiat 125p sjel z linky v listopadu 1967, zhruba půl roku po italském Fiatu 125. Od něj byl na první pohled téměř k nerozeznání, už na ten druhý ale pečlivý pozorovatel objevil třeba kulaté přední světlomety u polské varianty místo hranatých u italské, na jiné straně měl Fiat 125p i nalévací otvor do nádrže (umístěné pod zavazadlovým prostorem namísto jeho pravé strany u „Itala”).

Nejdůležitější rozdíl byl ale pod kapotou, kam Poláci museli umístit poněkud obstarožní třináctistovku s 60 koňmi (převrtaná verze o objemu 1500 ccm přišla v roce 1969) místo moderního motoru s objemem 1600 kubických centimetrů a výkonem 90 koní u turínské verze.

Polský sedan byl přesto ve své době jedním z nejmodernějších vozů vyráběných za železnou oponou – třeba rumunská Dacia 1300 (licence Renaultu 12) přišla na trh v roce 1969 a sovětský Vaz 2101 (licenční verze Fiatu 124) ještě o rok později. A uplatnil se i na Západě, kam jej ovšem Poláci směli exportovat až poté, co v Turíně v roce 1972 ukončili výrobu italské verze.

Nejprve se Fiat 125p vyvážel do NDR, Maďarska a ČSSR (v prosinci 1978 stál silnější model 71 500 korun, tedy stejně jako méně praktické, ale mnohem půvabnější kupé Škoda 110R), časem přibyly i Německo, Nizozemsko, Británie nebo exotická Austrálie.

Vůz, přezdívaný v Československu pro odlišení od maličkého Fiatu 126p „velký Polák”, se také sám dočkal výroby v cizině. V 70. letech sestavili z dodaných dílů asi 22 000 vozů v egyptské firmě Nasr, která vyráběla i další vozy založené na fiatech.

Mezi roky 1970 a 1982 se pak vyrobilo přes 100 000 vozů Zastava 125 PZ také v Jugoslávii, která na oplátku dodávala do Polska některé díly a rozložené Zastavy 1100. Do roku 1991 vzniklo skoro 1,5 milionu Fiatů 125p (poslední dekádu se ale po vypršení licence od Fiatu jmenoval FSO 1300 a 1500), z toho asi třetina zamířila na export. Kromě sedanů existovaly i verze kombi nebo pick-up.