Válečný hrdina slaví 75 let, projeli jsme legendární Jeep Willys

Ten tvar zná každý. Hranaté, s délkou 3,4 metru nevelké auto s kulatými světlomety, typickým žebrováním masky chladiče, v zelené barvě. Willys MB, lidově řečený jednoduše jeep nebo prostě willys. Hrdina druhé světové války, o němž generál George Marshall prohlásil, že jde o "největší americký příspěvek modernímu válečnictví".

Jenže ten příběh mohl mít úplně jiné obsazení. Armádní zakázku z roku 1940 na lehký terénní automobil splnila v šibeničním termínu 75 dnů jiná a pouze jediná automobilka - Bantam Car. Uvádí se, že konstruktér Karl K. Probst vůz „nakreslil” za neuvěřitelných pět dní.

To firma Willys Overland měla tříměsíční zpoždění, jenže vítěz tendru nedokázal poskytnout záruku, že je schopen své terénní automobily 40 BRC (lidově řečené Blitz Buggy) vyrábět v dostatečném množství. Ministerstvo obrany prodloužilo lhůtu pro zkonstruování prototypu a Willys i Ford dostaly technickou dokumentaci od Bantam Car.

Vítězem tendru se tak stala firma Willys s modelem MB. Vláda USA si objednala 16 tisíc automobilů. Aby se stihla jejich výroba, částečně se willyse vyráběly i v továrnách Fordu pod samostatným označením Ford GPW.  Rozdíly mezi oběma modely ale byly minimální. Do konce války se vyrobilo více než 360 tisíc willysů, dalších 270 tisíc vyjelo z továren Fordu.

Dodnes se přesně neví, jak vzniklo slovo jeep, kterým se obecně označují všechny off-roady bez rozdílu, kdo je vyrábí. Asi nejpravděpodobnější je varianta, že šlo o fonetický přepis zkratky GPW - Government (vládní zakázka), Probe (prototyp) a W - Willys. Když foneticky přečtete GP, dostanete jeep.

Tahle off-roadová legenda právě slaví 75 let od svého vzniku a nám se podařilo posadit za její volant - na běžné okresní silnici i polní cestě, a třebaže jsme neřídli v terénu, zážitek to byl nemalý.

Jeho majitel, Radek Špicar (mimochodem viceprezident ze Svazu průmyslu a dopravy), si jej před pár měsíci koupil z jednoho z nejvíce pochopitelných důvodů: kdysi jej měl jeho otec, a když se narodil, musel jít willys pryč, aby bylo na větší byt. No a syn po čtyřiceti letech udělal otci (a sobě) radost.

Tento konkrétní Willys MB je z roku 1943. Sloužil na italské frontě, kde jej nacisté zničili. Po válce dlouhá léta pomáhal v italském zemědělství, před asi dvěma lety se dostal do České republiky, kde mu nový život vdechl restaurátor ze Zlína. Obecně se willyse v takovémto velice zachovalém stavu dají koupit za nějakých půl milión.

„U willyse nikdy nevíš, je jako člověk. Když se mu chce, jede jako po másle, když ne, tak ani nenaskočí. Včera jsem dvě hodiny startoval,” přilétla nám od majitele esemeska pár hodin před plánovanou projížďkou. Ale máme štěstí, třiasedmdesát let starý off-road naskakuje okamžitě a v lehce olověném oparu vyjíždíme na projížďku silničkami Českého ráje.

O pohon se stará vodou chlazený řadový čtyřválec s třikrát uloženým klikovým hřídelem. Má zdvihový objem 2199 ccm a silně nadčtvercovou konstrukci: při vrtání 79,37 mm má zdvih předlouhých 111,12 mm. Největší výkon činí 60 koní (45 kW) při 4000 otáčkách, některé zdroje uvádějí 46 kW a tedy 63 koní. Točivý moment má na svou dobu nezvykle vysokou hodnotu 142 Nm (při 2 000 otáčkách), díky čemuž získal motor s interním kódem L134 přezdívku Go Devil (jezdící ďábel).

Podle majitele si jeho jeep vezme každých sto kilometrů 12 - 15 litrů benzínu, ten navíc musíte smíchat s olovem. Ono se u 75 let starého automobilu ani není čemu divit. Palivová nádrž má velikost 56,8 litrů a nachází se pod sedadlem řidiče.

Startér je umístěn na podlaze zhruba uprostřed, takže levou nohou vyšlápnete spojku, špičkou pravé zmáčknete startér a do toho patou přidáte plyn, aby motor nezhasnul. Pak už jenom stačí v kulise trefit tu správnou rychlost třístupňové manuální převodovky (jednička se řadí k sobě a dolů) a vyrazit.

Záběr spojky je hladký, ale musíte si zvyknout na to, že zabírá až nahoře. Druhý a třetí rychlostní stupeň mají synchronizaci, řadit je potřeba beze spěchu, „nahoru” ideálně s dvojitým vyšlápnutím spojky, „dolů” pak s meziplynem. Převodovka má i redukci s poměrem 1,97:1, mechanicky je možné připojit přední pohon, ovšem pouze v kombinaci se zapnutou redukcí.

Řazení je vcelku hračka proti tomu, co vás čeká při práci s velkým kovovým volantem. Willys si jede, kam chce on a nejlépe nikoliv rovně. V praxi to znamená, že na každém metru silnice s očima navrch hlavy korigujete směr téhle terénní legendy. Jezdit rovně jakoby willys neuměl. Pokud proti vám jede jiné auto, je to nepříjemné, na úzké silnici obzvlášť.

Jenže když už s willysem jedete, je to zážitek. Všemi smysly vnímáte jeho rychlost, mechanický ryk, jeho charakter a naprostou analogičnost. Tohle auto se ani v těžkém terénu před ničím nezastaví, a když už dojde k technické poruše, opraví si ji zručnější řidiči sami jen se základními nástroji.

Ne nadarmo má tenhle teréňák otočné světlo do motorového prostoru, což byla jedna z podmínek válečného tendru. A takovýchto „simply clever” vychytávek je více, například mechanický tempomat nebo výklopné přední okno.

Když začne drobně pršet, přicházejí ke slovu stěrače. Ovládají se mechanicky, takže je to během jízdy ideální zpestření pro spolujezdce. Na šestnáctipalcových pneumatikách s velkým profilem je jízda příjemná, jen v projížděných zatáčkách mám pocit, že se auto s klasickým rámovým podvozkem prostě musí překlopit.

Rychloměr cejchovaný do 60 mil v hodině nepracuje, ale podle GPS jedeme zhruba padesátkou. A to máte pocit, jako byste v současném autě jeli dvakrát tolik. Když později nandáme plátěnou střechu a vyklopíme čelní okno, je komfort pro posádku náhle o stupeň lepší.

Dozadu se vejde čtveřice lidí, takže na krátké trasy (protože dlouhé by hraničily s utrpením) se pohodlně svezete v šesti. A počítat musíte se značným zájmem okolí, tohle je prostě „kontaktní auto”. Každý se za ním otočí a každý druhý si chce o autě povídat nebo se s ním vyfotit. Ale to je úděl legend. Willysi, všechno nejlepší!