V Bentley Continental GT Českým rájem aneb Britské auto v autentickém počasí

Je podvečer v pondělí posledního adventního týdne a já startuji dvanáctiválec nového Bentley Continental GT. Snad jako vánoční dárek od českého zastoupení automobilky přišla nabídka, která se neodmítá, říkám si, než šestilitr pod kapotou vyštěkne do volnoběhu na superluxusní auto překvapivě hlasitého.

Po pár vteřinách se ale rachot z výfuků ustálí na tlumeném brumlání a já zkoumám, co všechno mi paluba této jachty na kolech nabízí. Zas tak velké překvapení to není - infotainment je kombinací systémů Porsche, jehož práce je vidět v centrálním displeji a na středovém tunelu, a Audi, které zase dodalo digitální přístrojový štít.

Jen všechno vypadá o chloupek lépe, i díky hezčímu fontu. A hlavně faktu, že „úspora nákladů” je u Bentley očividně zapovězený výraz.

Jeden příklad za všechny - v běžných autech kompas někde na displeji ukazuje, jestli jedete na východ nebo severovýchod (a tedy je nepřesný, když jedete třeba na východoseverovýchod). V Bentley máte, schováte-li centrální displej, kompas v podobě fyzického ciferníku s ručičkou. A točí se ten ciferník, nikoliv ručička, abyste vždy snadno poznali, na kterou světovou stranu jedete.

Ještě na stísněném parkovišti smíchovské prodejny Audi, Bentley a Lamborghini, kde vůz přebírám, zjišťuji, jak krásně citlivý je pedál plynu. Stačí naň šlápnout jen trochu méně opatrně a auto se až nečekaně prudce dává do pohybu - v ostrém kontrastu se způsobem, kterým se rozjíždí vozy značky Rolls-Royce. [celá zpráva]

Kromě toho je tu všechno tak, jak byste ve vrcholně luxusním produktu koncernu Volkswagen čekali. Nenajdete žádné ovladače a přepínače, které by Conti GT sdílel třeba s Audi A7 nebo s něčím podobně plebejským, ale systémy v útrobách jsou shodné - prověřené, známé, se špičkovou ergonomií.

A také se známými minusy. Komické je například to, že pokud navigace navádí po trase, v digitálních budících vám dovolí zobrazení „sever nahoře”, jako v Audi, ale v centrálním displeji nikoliv, jako v Porsche. A zcela chybí teploměr oleje, který Porsche i Audi mají.

Podobně, pokud vám vyhovuje masážní funkce sedaček v Porsche Panamera, budete si libovat i v Conti GT. To zkouším druhý den cestou do skal, kterou nás provází nevlídno, chladno a mlhavo - ve zkratce, typické britské počasí. Snad jen s trochou sněhu navíc na některých výše položených úsecích.

Conti GT polyká kilometry po dálnici, na které se nejvíc předvede aktivní hlídač jízdních pruhů a adaptivní tempomat. Když sjíždíme na okresky a trasa se začne kroutit, dočkávám se nemalého překvapení - tohle auto v zatáčkách vůbec nepůsobí, jako by mělo vážit hodně přes dvě tuny.

Zatáčky vykružuje přesně, hbitě, neutrálně - skoro jako sporťák, chce se mi říct. Podvozkem dokáže perfektně zamaskovat hmotnost dvanáctiválce nad přední nápravou a každý oblouk mě v něm opravdu baví.

Velmi příjemně jsem překvapen i dvanáctiválcem pod kapotou. Obecně mám radši osmiválce, protože mívají víc charakteru, jadrnější zvuk a klidně o čtyři litry na sto menší spotřebu, ale tahle W12 mě vážně baví, jak po startu vrčí a při rozjezdu si brumlá, ale jak zároveň pracuje dokonale jemně. Že vypíná šest válců, když jedete zvolna, aby ušetřil palivo, vůbec není poznat.

Snad nejvíc mě ale baví devíti stovkami newtonmetrů, dostupnými od 1 350 otáček. S plynem je třeba pracovat velmi opatrně, točivý moment si s autem pohrává jako s pírkem. Až se leckdy zapomenu a kameramana v malém peugeotu nechám daleko za sebou.

Když už jsem nakousl tu spotřebu - průměr zhruba čtyř stovek kilometrů, které jsem za tři dny s Continentalem GT najezdil, byl 16,7 litru na sto. Jestli vám to přijde málo nebo moc, není podstatné. U auta, jako je tohle, je údaj o spotřebě užitečný pouze proto, abyste věděli, jak plánovat zastávky u benzinky.

Projíždíme nádhernými silničkami Českého ráje, které se vinou mezi skalami a tím, jak jsou úzké a nepřehledné, leckdy vyžadují jízdu krokem či použití klaksonu, abych se nesrazil s případným protijedoucím.

Je znát, že pro takto stísněná místa nebyla tahle béžová silniční jachta stvořena, ale zvládá je bez zaváhání a nikdy mi nepřijde příliš velká. Všude se s troškou umu a velkou pomocí kamer a čidel kolem dokola protáhnu bez problémů.

A přemýšlím, jestli bych, maje potřebné miliony, s tímhle autem mohl žít. Pravda, má auru městského přibližovadla pro fotbalisty, ale za volantem na to zcela zapomínám a uvažuji spíš, jaké barvy kůže v kabině bych zvolil.

Kombinace tmavě modré a světle béžové je však tak krásná, že mám problém na něco lepšího přijít. Jen černý klavírový lak na části obložení interiéru je trochu nuda, ale ten můžete vyměnit za některé ze sedmi různých dřevěných variant, které obsahuje i eukalyptus nebo strom koa.

Jezdil bych s ním po dlouhé šotolinové příjezdové cestě ke svému pečlivě zrekonstruovanému statku s metr tlustými zdmi, anebo po dlážděné cestě s nízkými, spíš ozdobnými lampami po stranách k vilce ve stylu art deco. Tam bych parkoval pod střechou a déšť se sněhem, který nás po celý den vytrvale skrápí, by mě vůbec neobtěžoval.

Kdybych ale chtěl vézt více než jednoho pasažéra, chtělo by to z garáže vytáhnout jiný stroj. Byť je Continental GT čtyřmístné a velmi luxusní auto, je luxusní pro ty dva vpředu. Zadní sedačky jsou v podstatě nouzovky - je tam velmi málo místa na nohy a chybí masáž i vyhřívání.

Tenhle vůz je dokonalou definicí označení „personal luxury” podobně jako dvoudveřové verze Mercedesu třídy S - a protože mám silná a luxusní dvoudveřová auta velmi rád, strašně moc se mi líbí. Jenže jestli bych svých 5,6 milionu korun skutečně dal za Bentley, a nikoliv za třídu S kupé či kabrio, si opravdu nejsem jist.

Může se vám hodit na Seznamu: