Test Volva XC40 T3: Připlácet netřeba

Určitý zlom pro mě osobně představuje premiéra Volva XC90 v roce 2002. Švédům se podařilo najet na vlnu popularity SUV a popravdě řečeno to měli možná ze všech marketingově nejjednodušší. Ačkoli o tom můžeme polemizovat, spousta zákazníků volí SUV a crossovery kvůli domnělé vyšší míře bezpečnosti.

A jaká jiná automobilka je bezpečnostní posedlá více než právě Volvo. Image severského dříče zvýšeným modelům rovněž v očích veřejnosti pomůže.

Zkrátka SUV k Volvu sedí a podobný úspěch Švédové zaznamenali i u XC60. Nyní je na řadě start modelové řady XC40, dosud nejkompaktnějšího SUV. Podaří se do třetice vytvořit nový fenomén? Poté, co jsme na Novinkách vyzkoušeli verzi D4, se pojďme podívat na úplný základ nabídky, co se výbavového stupně i motorizace týká.

Volvo patří mezi automobilky, které jeden designový jazyk promítají napříč třídami a segmenty. Ovšem XC40 stojí tak trochu stranou. Především svými proporcemi se takovému kulatému XC60 opravdu nepodobá. Je to hranáč, který navíc maskuje svou reálnou velikost. Je sice poměrně výrazně kratší než XC60, avšak na šířku už skoro neztrácí a je dokonce i o dva milimetry vyšší.

Velká hmota klade velké nároky na kola, která mohou u kompaktního SUV být dokonce až 21palcová. Tady máme osmnáctky, které se opticky trošku ztrácejí. Na druhé straně u SUV tohoto charakteru to nevadí, k tomu se ale ještě dostaneme.

Uvnitř vás čeká typické nové Volvo. Základní verze je sice střídmá, co se volby materiálů týče – vždyť vyšší verze mohou být až šíleně barevné –, ale co se zpracování a vnímané kvality týče, je vše v pořádku. Stejně jako po stránce multimediálního systému Sensus, který díky odezvě, přehlednosti a grafice chválím, kudy chodím.

Jen testovaná verze neměla ani vestavěnou navigaci, ani Apple Carplay. Za jedno z toho bych si určitě připlatil. Stejně jako třeba za zadní parkovací kameru. To jsou věci, které na denní bázi používáte, a dopředu prozradím, že víc peněz za technologické i technické příplatky bych už nutně u dealera nechávat ani nemusel.

XC40 vyniká prostorností, překvapí, jak pohodlně lze cestovat na zadních sedadlech. A to i na šířku v loktech. Sedadla mají navíc příjemný tvar a celkově vnitřek působí vzdušně, a to i v této ponuré konfiguraci. Pochválil bych i celkový výhled z auta, jenže pohled šikmo vzad není dobrý, překáží obří c-sloupek.

Kvůli prostoru pro posádku nebylo zbytečně ubráno ze zavazadelníku, což svědčí o vynikající práci s využitím platformy. Kufr má na poměry třídy slušných 460 litrů a potěší praktické háčky nebo dvojité dno.

Crossover stojí na modulární platformě CMA, která je sice příbuzná s větší SPA pro modely řady 60 a 90, ovšem určena je spíše pro menší modely řady 40, kterou právě tento model otevírá. S tím souvisí i výběr základní motorizace. Jedná se o patnáctistovku se třemi válci.

Ještě dnes najdete hodně lidí, kteří si pod slovem tříválec představí hrůzy z let minulých, ale právě tento motor je možná i ten vůbec nejlepší příklad toho, že i s malým lichokopytníkem se dá žít bez kompromisů. Jedná se o výsledek modulární práce s válci, protože s trochou nadsázky jde o čtyřválec T4 s uříznutým válcem.

Má výkon 163 koní, což vám vzhledem k charakteru auta úplně stačí. Díky plynulému nástupu se s motorem v pohodě jezdí i mimo město. Jedná se ale jednoznačně o motor spodového charakteru, který si bez dunění nechá líbit i kolem 1500 otáček, zato špičku nemá nijak výraznou.

Jistotu řidiči přináší i manuální převodovka, která má přesné dráhy a veškeré ovládací prvky včetně záběru spojky jsou tak nějak samozřejmé, dobře naladěné. Navíc je motor i díky vyvažovací hřídeli kultivovaný a klidný jak na volnoběh, tak i při akceleraci. Ruší jen až neuvěřitelně hlučné turbodmychadlo. Zejména když si pootevřete okénko, slyšíte odfukování a pískání. Pro technické nadšence na chvilku až příjemné, ale jinak otravné.

Co se samotné jízdy týče, opět jsem narazil na typické nastavení nových vozů Volvo. Ty se sice nehoupají a nerovnosti tak nějak cítíte, na druhé straně když přijde na opravdu rozbité okresky a polňačky, kde by měkčí tlumiče a silentbloky už odskakovaly a žvýkaly se, podvozek začne náramně kopírovat nerovnosti a poskytne posádce nevídaný komfort.

Toho si ceníte po celou dobu jízdy a kvůli odměřenému řízení nebo povedenému odhlučnění vás ani nenapadne hledat v XC40 nějakou domnělou sportovnost. V ostrém tempu se naklání, a i když drží stopu vcelku zdatně, věřte mi, nebaví vás to. Třeba také proto, že přední kola nemají tolik trakce na výjezdu ze zatáčky. Na druhé straně rychlé tempo zvládá... bezpečně. A tak nějak by to mělo být.

Hodně záleží na tom, jak o XC40 smýšlíte. Já jej totiž po týdenní zkušenosti nemohu vnímat jako konkurenta třeba pro BMW X1. Tohle auto vsází hlavně na prostor a specifický styl, který se odráží všude od hranaté karoserie přes interiér až po všeobecný klid, který dodá posádce i řidiči.

Testovaná verze by mi upřímně úplně stačila. Nerad vynáším tak rozhodné soudy, ale pravděpodobně je to jeden z nejlepších tříválcových agregátů, se kterými jsem jezdil. Pokud rádi řadíte sami, s manuálem chybu neuděláte, k charakteru vozu se ale lépe hodí automat.

Díky tomu, že si vystačíte s méně výkonným motorem a přihodíte jen pár příplatků, tak cenu stlačíte pod 900 tisíc korun. To je sice pořád dost, avšak s tímto autem si nepořizujete nepoužitelného druhého prcka do rodiny, ale plnohodnotný vůz, který může docela zatopit i ve vlastní stáji, a sice několikrát zmiňovanému XC60. Alespoň že oba mohou zaujmout docela jiným stylem.