Test Suzuki Vitara AllGrip: Takhle má vypadat crossover

Vitara vloni prošla faceliftem, při kterém dostala pár kosmetických změn na obou koncích auta. Vzadu si všimněte LEDkových svítilen, se kterými to „Japonce„ opravdu sluší, vpředu je zas víc chromu. Nová je i zlatá barva, ve které je “moje” auto oděno.

V kabině jsou změny jen dílčí - nové budíky a dekor přístrojové desky. Nad ovládáním mlhovek - přední se zapíná na palubní desce, zadní na páčce blinkrů - si drbu hlavu, ale to je detail. Volant se skvěle drží a v sedačkách potažených kůží a semišem se příjemně sedí.

Spoustu místa mám i na zadní sedačce - “za sebe” si se 184 cm sednu velmi pohodlně a s prostorovou rezervou. Za zadními sedačkami to je už trochu horší - kufr sice nabídne dvojité dno, ale jeho celkový objem je nevalných 375 litrů.

Zírám na množství výbavy, kterou tohle auto nabízí. Couvací kameru jsem tak nějak čekal, ale to je jen začátek. Jsou tu LEDková světla, rozpoznávání dopravních značek, aktivní hlídač jízdy v pruzích, adaptivní tempomat a hlídač únavy řidiče, slepých úhlů a provozu za vozidlem. Jasně, dnes to je normální výbava - jenže ne u aut za 600 tisíc. Vybavím si auta dvakrát dražší, která takhle dobře vybavená nebyla.

Při faceliftu také zmizel atmosférický čtyřválec a jediné, z čeho je na výběr, jsou dva motory BoosterJet - litrový tříválec o 112 koních a čtyřválcová čtrnáctistovka o 140 koních. Právě tu mám pod kapotou - a stejně jako jsem říkal, že např. v Kie Ceed je 140 koní málo, ve Vitaře to je perfektní číslo. [celá zpráva]

Snad to je i proto, že Vitara je (SUV se čtyřkolkou, podotýkám) o téměř dva metráky lehčí než Ceed - v každém případě zrychluje podstatně radostněji. Motor sice má znatelný turbolag, ale táhne rovnoměrně od nějakých dvou a půl tisíc otáček až nad pět tisíc a je z něj znát nadšení, jako by žádné turbodmychadlo neměl.

Papírově zrychlí na stovku za 10,2 vteřiny, ale působí mnohem živěji. Zatáčkovité okresky jsou úžasnou zábavou, i když na řadicí páku nesmíte spěchat. A tím spíš vás zatáčky budou bavit, když vůz přepnete do režimu Sport.

Totiž, ten ovladač na středovém tunelu tu není jen tak. Ve standardním režimu Auto vůz šetří palivo, takže jezdí primárně jako předokolka a zadní nápravu používá, až když je potřeba.

Přepněte ale do módu Sport a elektronika začne pohon zadních kol využívat mnohem více, a hlavně v zatáčkách. Vůz tak dokáže potlačit vrozenou tendenci k nedotáčivosti při výjezdu ze zatáčky; sice nedokáže vyvolat pocit, že zatáčíte zadními koly, ale jejich záběr je krásně znát a velmi vám pomůže. Lepší odezva na plynový pedál je spíš jen bonus, byť příjemný.

Tohle auto ovšem netestuji jen na okreskách, jak ostatně ukazuje video. Vzal jsem ho na offroad do Milovic, abych vyzkoušel, jestli je ono tlačítko Lock na středové konzoli skutečná uzávěrka mezinápravového diferenciálu.

Ve zkratce - není, tedy alespoň podle webu automobilky. Slouží “pro vyproštění ze sněhu, bláta nebo písku” a elektronické systémy “jsou nastaveny tak, aby pomáhaly při rozjezdu a jízdě nízkou rychlostí”.

Ve skutečnosti jsem tenhle režim zapnul při vjezdu do areálu, nechal ho zapnutý po celou dobu, co jsem tam byl, a Vitara byla nezastavitelná. Kluzký sjezd? Zapnout asistent pro sjezd prudkých kopců, za jedna, pustit spojku a na mých rukou zůstalo jen se vyhnout stromům. Prudce do kopce? Stačí trochu přidat plyn.

Nebo třeba protilehlá kola ve vzduchu, konečná to pro řadu čtyřkolek s otevřenými diferenciály? Žádný problém. Vitara zvládla všechno, na co jsem namířil její čumák. Jediným limitem byla světlá výška - 185 mm není ve světě offroadů moc.

Má tohle auto nějaké nevýhody, kromě ne zrovna prostorného kufru? Co tak spotřeba, ptáte se? Svižnou jízdou po silnicích jsem se dostal na 8,4 l/100 km. A jistě to půjde i níž, budete-li jezdit zvolna a vyhnete se dálnicím.

Ano, to je nevýhoda Vitary - nesedí jí dálnice. Zpřevodování je poměrně krátké a ve 130 km/h točí motor na šestku výrazně přes tři tisíce otáček. Víc než 140 km/h není za volantem Vitary příjemných jak z hlediska hluku na palubě, tak i z hlediska náchylnosti na poryvy větru, a dálniční úseky průměr spotřeby zvyšují.

Dalším minusem jsou světla - ač LEDková, nejsou zrovna silná, a pro dálková světla vůz spoléhá na halogenové žárovky. A vestavěná navigace vám řekne “Pokračujte jednom kilometru po této silnici”, takže jsem rád za podporu Androidu Auto.

Není tedy všechno růžové ve světě Vitara, ale dovolte mi připomenout ceník tohoto auta. Je ve verzi Elegance se základní cenou necelých 550 tisíc a jak před námi stojí a leží, je téměř přesně za 600 tisíc korun. A lze si odpustit lak za 21 tisíc a pár dalších příplatků; skutečně potřebujete jen ochranné kryty nárazníků, které jsou mimochodem velmi bytelné, celkem za 17 tisíc.

Nečekal bych, že to o malém crossoveru značky, která je v Česku naprosto okrajovou záležitostí, řeknu - byť jsem v to možná tak trochu doufal - ale Vitaru se mi opravdu nechtělo vracet. Změnil bych na ní jediné - přidal bych tak 5 cm světlé výšky. Jinak je, snad až na velikost kufru, perfektně všestranná, dostatečně pohodlná - a hlavně překvapivě zábavná.