Test Suzuki Swift AllGrip: Když potřebujete malé auto s pohonem všech kol

S novým Swiftem jsem už měl tu čest. Byl žlutý, měl přídomek Sport a já ho krátce, ale o to důsledněji protáhl okreskami u Prahy. Tentokrát zkouším modrou, o turbodmychadlo chudší a o třetinu slabší civilní verzi, která ale nabídne něco, v čem je Suzuki unikátní - pohon všech kol.

Tedy, ne že by Suzuki jako jediná značka nabízela pohon všech kol, ale zkuste v nabídce jiné automobilky najít auto stejné kategorie, které nebude pouhou předokolkou. Napadá mě jen Toyota Yaris GR, ale ta je svým zaměřením a cenou úplně na druhém konci spektra malých hatchbacků.

Dá se tedy říci, že Swift AllGrip - tak u Suzuki říkají svému pohonu všech kol - nemá ve své třídě konkurenci? Pokud nutně potřebujete čtyřkolku, tak ano, ale ve skutečnosti to není tak jednoduché.

Po stránce vzhledu nemám se Swiftem jediný problém, vypadá skvěle, i skryté kliky zadních dveří mu sluší a celý C-sloupek se povedl. Přední světla svítí hezky, automatika dálkových světel spolehlivě reaguje na protijedoucí. Jen je škoda mrňavých couvacích světel, která ve tmě neposkytují dost dobré osvětlení při couvání.

Skládám se za volant do pohodlné sedačky, jejíž boční vedení je, jak později zjistím, dostatečné nátuře auta. Tenhle Swift je v nejvyšší výbavě, u které mě docela nepříjemně překvapuje absence středové loketní opěrky.

Jinak je výbava až ohromující - za necelých 400 tisíc korun tu je adaptivní tempomat, bezklíčové odemykání a startování, elektricky sklopná zrcátka, automatická klimatizace, LEDkové světlomety, vyhřívané sedačky a armáda bezpečnostních asistentů. Chybí snad jen aktivní vedení v jízdním pruhu.

Prostoru je v interiéru dost i do šířky, avšak rychle si všímám problému - když sedím tak, abych na všechno pohodlně dosáhl, pravým kolenem tlačím do ovladače rychlosti ventilátoru na středové konzoli. Pořád ji tak nechtěně měním.

Musím sedět dál od volantu, což není příliš pohodlné. I tak se ale “za sebe” se 184 cm výšky vejdu pohodlně a za zadními opěradly ještě zbývá použitelný kufr. Pod jeho podlahou ovšem nenajdete rezervní kolo, které by se docela hodilo.

Swift má na to, že je to v podstatě městský hatchback, slušně vysoký podvozek. V kombinaci s pohonem všech kol tak pořád přemýšlím nad tím, kde se projet mimo asfalt.

Čtyřkolka tu nemá ovladač jako ve Vitaře, kterým by bylo možno upravovat její chování. Automobilka systém nazývá “AllGrip Auto” a podle prospektu se “zadní kola připojí vždy, když systém zjistí, že ta přední ztrácejí trakci”.

Mám spíš dojem, že se zadní kola zapojují, už když řídící elektronika nabyde dojmu, že by ta přední možná, teoreticky, snad mohla ztratit trakci. Funguje i na asfaltu - když v zatáčce přidám plyn, necítím snahu auta vypochodovat do vnějšího příkopu. Kola se zakousnou a ochotně vykrouží oblouk.

I při rozjezdu je cítit, že auto “nehrabe jen předníma”, a na nezpevněném či kluzkém povrchu tak máte jistotu, že se snadno a bez zbytečného protáčení předních kol rozjedete i do kopce. Po technické stránce je to relativně jednoduchý systém s viskózní spojkou mezi nápravami, takže na zadní nápravu může jít maximálně 50 % síly.

Té síly ovšem není zas tak moc - pod kapotou je atmosférická dvanáctistovka o 90 koních. Její výhodou jsou velmi rychlé reakce na plynový pedál a lineární charakteristika výkonové křivky; jinými slovy, motor neumře někde ve dvou třetinách otáčkoměru, ale táhne hezky až k maximu nad šesti tisíci otáček.

Samozřejmě, pro svižnější jízdu je třeba motor vytáčet. Takové snahy nehatí převodovka, která je navzdory dnešním zvyklostem odstupňovaná relativně krátce - padesátku ve městě vůz zvládá na čtvrtou z pěti rychlostí. Svižné okreskové tempo zvládá i díky tomu dobře, jen na dálnici se držím okolo stotřicítky, abych udržel otáčky motoru na uzdě.

Co na to spotřeba? Ta je, snad i díky mild hybridnímu ústrojí, velmi příjemným překvapením. Po městě jezdím do sedmi litrů a cesta z Jeseníků do Pardubic ukázala průměr 5,9 l/100 km. Dálnice do Prahy průměr zvedla o dvě deci, ovšem silný protivítr na tom jistě měl svůj podíl.

Vítr je obecně nepřítelem Swiftu, neboť vůz váží asi tolik, co papírová vlaštovka. Když předjíždím kamion, musím se na poryv větru okolo jeho kabiny připravit, a je cítit i míjení jakéhokoliv většího auta. U bočního větru to platí stejně; v tomhle autě je třeba číst okolí silnice a vítr si hlídat.

Z dalších detailů stojí za zmínku například fakt, že zpátečka se řadí “postaru” doprava dolů, jako šestka u většiny moderních aut, a bez pojistky. Má to výhodu, že mezi jedničkou a zpátečkou při manévrování můžete přeskakovat rychleji.

Nevýhodou budiž to, že mě v noci oslňuje Waze v centrálním displeji. Ona to je tedy zčásti chyba Wazu, že nemá noční mapu černou, nýbrž šedou; u nativní navigace či Map Google tenhle problém není. Ty ovšem nevědí tak dobře o policejních radarech či nebezpečí před vámi. A u jiných aut tenhle problém nemám; tady prostě nejde jas dostatečně snížit.

I přes tyhle mouchy se mi Swift opravdu líbí. Působí nezastavitelně; ne jako offroad, ale svým způsobem nadšeně skáče přes hrboly. Mám z něj dojem, že je pro každou neplechu. Škoda poněkud tvrdého podvozku, který ale zčásti nahrazují relativně měkké sedačky.

Za svou cenu hluboko pod 400 tisíc korun toho tenhle modrý drobeček nabízí opravdu, opravdu hodně. Pokud hledáte poctivé a jednoduché auto, kterým každý den spolehlivě dojedete do práce, i kdyby silničáři na vaši vesničku při sněhové kalamitě zapomněli, Swift AllGrip musí být ve vašem užším výběru.