Test Hyundaie Grand Santa Fe: skoro jako luxusní

Hyundai přesně ví, že tohle auto si nekoupí jen tak někdo. Je pro bohatší lidi, kterým je tucson třeba moc málo luxusní nebo příliš malý. Tohle auto totiž na délku měří 4,9 metru a i na šířku nepatří k drobečkům – 1,9 metru. Pro doplnění je výška 1,7 metru a rozvor náprav 2,9 metru. Takže jak sami vidíte, tohle je opravdu pořádný kus železa a plastu na čtyřech kolech.

Uvnitř je sedm sedadel. Ta zadní se tradičně schovávají do podlahy, aby když tak udělala místo pro 634 litrů nákladu. To, co nás na autě nadchlo, je právě ten prostor uvnitř. Je znát, že tohle je vůz dělaný pro amerického zákazníka. Rozměrné sedačky pojmou i dvojnásobně objemné a na nohy je ve druhé řadě tolik místa, že se dá klidně noha přes nohu přehodit.

A co třetí řada? Ta bývá vždy kamenem úrazu. Tady i bez posunuté prostřední lavice zůstává vzadu na nohy celkem dost místa. A když se ti uprostřed mírně uskromní, je to asi to nejlepší, co jsme v podobném voze zatím viděli. Jen na hlavu je to slabší – tak do 175 cm výšky člověka.

Hyundai Grand Santa Fe je nacpaný vším, na co si vzpomenete. Ostatně se prodává v jediné výbavě, s jediným motorem a převodovkou. A tak výbava zahrnuje navigaci, kožená sedadla vyhřívaná i větraná, vyhřívaný volant, panoramatickou střechu, super rádio, automatickou převodovku…

Příplatek je jen za metalízu a za elektronické bezpečnostní systémy (pochvalme, že se dají vypnout a nezapínají se znova, když se nastartuje motor, což dnes je vidět už jen vzácně). Je pravda, že cena 1,2 miliónu je hodně sebevědomá, ale Hyundai si ji může dovolit. Vždyť kolik znáte sedmimístných čtyřkolek na trhu v tak luxusním provedení a která z nich stojí méně?

Ovšem škoda, že design exteriéru vozu, který je po faceliftu velmi povedený (poznáte ho třeba podle svislých diod denního svícení) nekopíruje i interiér. Prostě konkurence je v designu mnohem dál.

Vše se dá pohodlně ovládat tlačítkem a ne listováním v nějakém šíleném menu na displeji rádia, ale těch knoflíků je už tolik, že jsme se začali pomalu ztrácet. Třeba tlačítko závěrky mezinápravového diferenciálu jsme objevili až na konci testu, když jsme už měli za sebou jedno dobrodružnější vyhrabání z nahrnuté haldy sněhu.

Pod kapotou může být jen a pouze čtyřválcový turbodiesel o objemu 2,2 litru s výkonem 147 kW a točivým momentem 440 Nm. Na tenhle tank o provozní hmotnosti 2,1 tuny je to jen tak tak. Jede dobře, ale prostě v těch chvílích, kdy řidič potřeboval pořádně přitopit pod kotlem, se ve spojení s automatem prostě moc nedělo. Bylo to na hraně. Místem, kde se nejvíc objevuje ohromná hmotnost auta, je jednoznačně spotřeba. Tu jsme srazili na 9 l na 100 km. Jenže to bylo až po dlouhé trase ideální rychlostí bez zastávek a poskakování v kolonách. Dlouhodobý průměr auta ukazoval skoro o litr víc.

Auto se nám i přes malé nedostatky výše líbilo prakticky od začátku. Líbilo se nám i při jízdě na rovince na skvělé silnici. Jenže jakmile přišly nerovnosti, ukázalo se, že Hyundai tak trochu podcenil konstrukci pružení. Luxusní SUV má podvozek, který nervózně poskakuje i na zaštěrkované silnici a nedej bože, když se mu do cesty připlete nějaký kanál… Tak to je na autě asi ta největší slabina. Škoda.