Test čtyřválcové Toyoty Supra: Zkrocení

Podruhé za volantem Toyoty Supra sedlám verzi, nad kterou řada lidí ohrne nos dvakrát. Nejen, že to je vespod BMW, ale navíc má jen čtyřválcový motor, slyším je říkat. Co na tom, že je díky němu o metrák lehčí a má lepší rozložení hmotnosti – klávesnicoví odborníci mají jasno.

Já mám taky pořád jasno – o tom, jak vypadá. Existuje jediný úhel pohledu, zezadu podél boku auta, z nějž je supra vážně krásná. Ale pohněte hlavou o tři centimetry a už je všechno špatně. Falešné otvory pro pohyb vzduchu, zbytečně gigantická přední světla v kontrastu s mrňavými zadními...

Zkraje našeho týdenního soužití mi na ní vadilo víc věcí. Na dlouhé cestování není moc pohodlná, všude mě všechno tlačí a není z ní moc vidět. Ale sedačky jsou celkem dobré, mají víc než slušné boční vedení a vypadají dobře. Za jízdy ale vidím volant, který je pořád ošklivý, a o co má tenčí věnec, o to tlustší jsou místa, kde ho člověk drží.

Taky mi vadí, že jediné místo, kam si můžu dát velkou láhev s vodou, aby v zatáčkách nelítala, je držák na hasicí přístroj, že zavazadelník není od kabiny nijak oddělen a že kdykoliv vezmu levým zadním kolem velkou díru, ozve se za mou hlavou tak strašná rána, že když se to stalo prvně, zastavil jsem a hledal, co se rozbilo.

Ovšem od tohoto bodu je všechno už jen lepší. Podvozek je sice vážně tvrdý, ale ne tolik jako u šestiválce, a taky je výrazně odolnější nekvalitnímu stavu vozovky, což se na středočeských okreskách opravdu hodí.

Pořád je přetáčivý, pořád musí člověk být ve střehu, ale podvozek nepracuje proti vám, nýbrž s vámi. Pokud aspoň trochu víte, co za volantem děláte. Je mnohem přístupnější běžným smrtelníkům – třebaže špatný asfalt stále nemá rád. Je blíž technicky spřízněnému BMW Z4, které je orientované spíš na pohodlí, ale jeho záď je taky velmi rozverná.

Právě díky tomu je čtyřválcová supra lepší v zatáčkách. V přidávání plynu na výjezdu ze zatáčky existuje bod, v němž dodávka síly na zadní nápravu – vybavenou samosvorným diferenciálem typu torsen – nádherně pomůže rotaci auta a utáhne oblouk. Tenhle bod se samozřejmě pohybuje podle stavu a kvality gum i silnice, takže auto musíte skutečně vnímat.

Přidejte málo a prostě zatáčku projedete a nebude to nic zázračného. Přidejte moc a stabilizace vám začne brát výkon. Nevtíravě, jemně, ale jasně znatelně. Tohle auto pořád není pro ty, co se chtějí jen ukazovat, pořád je třeba pro něj mít cit.

Podvozek ke mně totiž mluví skrze sedačku; možná ne tak jasně, jako v Mazdě MX-5, ale mnohem více a čitelněji, než u šestiválce. Čtyřválcová supra mi neříká „Zabiju tě, ty ubožáku,“ při každém nastartování jako šestiválec, pak se o to celou cestu nesnaží a když v cíli motor vypínám, nebrblá „Safra, tak se mi to zase nepovedlo. Ale příště se těš!“

Čtyřválec sice nenabízí zrychlení v přímce tak drtivé jako šestiválec, ale doslova všechno ostatní je mnohem lepší. Při startu říká „Tak jedem!“ a v cíli „To bylo super, že jo?“ - a právě tohle mě na ní nesmírně baví. Že s ní nebojuji, že mnohem snáze pracuje se mnou.

A to i když mám trochu prostor, abych rozhodil záď. I přes automatickou převodovku a prodlevu turbodmychadla totiž driftuje skoro sama; zejména díky torsenu. Do smyku jde krásně čitelně, můžu ho hezky chytit a držet – a baví mě to tak moc, že než se naděju, zadní gumy dostanou na frak víc, než jsem chtěl.

Přitom pořád dokáže kousnout. Když se k ní nechováte uctivě a dupete po plynu jako opice, stabilizační systém má s udržením auta na silnici plné ruce práce. Ale i to je součástí jejího půvabu.

Proč jsem ji tedy nezařadil do svého výběru nejlepších aut za rok 2020? Není totiž dokonalá. Chybí mi u ní manuální převodovka a nesedí mi chování jejího automatického osmikvaltu. Ve sportovním režimu při podřazování zbytečně kope velmi podobně šestiválci. Je sice fajn, že reaguje na styl jízdy a při prudkém brzdění podřazuje do vysokých otáček, ale pořád je lepší řadit manuálně s převodovkou v režimu Comfort.

Taky její motor je nejsilnější ve středním pásmu otáček, což je vhodné do rodinného kombíku, ne do sportovního kupé. A konečně bych se nedokázal smířit se vzhledem a faktem, že u auta pro radost mám pevnou střechu místo skládací plátěné.

Pokud vám ale tyhle dvě poslední věci nevadí, či dokonce vyhovují, kupte ji, dokud ji emisní normy z evropského trhu nevytlačí. Připlaťte za diferenciál torsen – u tohoto kousku je součástí edice Fuji Speedway, která už není v prodeji, ale samosvor pořád přiobjednat jde. V takové konfiguraci je – a jsem si jistý, že někteří mě budou chtít ukamenovat, ale každý má právo na svůj názor – lepším řidičským autem než šestiválcová verze.

Nestává se často, abych doporučil jakýkoliv jiný než největší či nejsilnější motor, protože více výkonu je přinejmenším v rukou rozumného řidiče lepší z hlediska pohodlí i bezpečnosti, ale tohle – a taky BMW Z4 – je přesně ten případ. Našel jsem si k ní cestu. A ta bílá barva jí nakonec docela sluší.