Článek
Drtivá většina z desítek tisíc nehod, které se každý rok stanou na českých silnicích, je zaviněna nějakou chybou na straně řidiče. Může to být zbytečný spěch v nevhodné chvíli, přehlédnutí nějaké překážky na silnici nebo prostě nevěnování se řízení.
Autoškola, kterou člověk projde v osmnácti, aby získal „noty“, je podle řady názorů nedostatečná ve vychovávání řidičů, kteří chybují co nejméně. Samozřejmě – jako každá jiná škola nedokáže své studenty připravit na všechno, co je může na silnicích potkat.
Jak moc pomáhá ABS? Zkusili jsme kurz bezpečné jízdy v autě bez něj
Sbírání zkušeností a hodiny strávené za volantem na silnicích rozličných tříd v rozličných státech jsou v podstatě nenahraditelné. Ne každý ale dokáže sbírat zkušenosti opatrně, ne každý má to štěstí, že když to někdy nevyjde a dojde k nehodě, je nehoda jen drobná, ale poučení z ní velké.
V dnešní době ovšem čerstvý řidič nemusí prostě jen začít jezdit, nemusí se cítit „hozený do vody“. Existuje řada kurzů jízdy, jakýchsi „pokročilých autoškol“, které dovedou čerstvému, ale i zkušenému řidiči pomoci, jak jezdit bezpečněji, efektivněji a zároveň rychleji.
České jízdní pruhy jako španělská vesnice. Proč s nimi řidiči neumí pracovat
Sem tam se věnujeme chybám, kterých si všimneme v provozu, v podcastu Po asfaltu. Lektoři zmíněných kurzů se ale mnohem blíže potkávají se spoustou různých řidičů v různých autech. To znamená, že si lépe všímají chyb, které se opakují. Jaké to jsou, jsme se zeptali automobilového novináře a bývalého závodníka Jana Červenky, který nabízí individuální kurzy jízdy na veřejných silnicích.
Naprostá většina lidí, kteří k němu přijdou na kurz – dělá cca dva týdně – v autě nesprávně sedí, nesprávně drží volant a nesprávně se dívají na silnici před sebou. Sledují situaci jen blízko před autem, řeší okamžitě nastalou situaci, nikoliv situaci, kterou mohou očekávat za několik vteřin.
Vedení pohledu na silnici je na papíře jednoduché – je třeba se dívat tam, kam chceme jet, ne na překážku, do níž nechceme nabourat. A co nejdál před sebe – právě proto, abychom sebe i auto včas připravili na to, co nastane.
Sedíte za volantem správně? Jde o cit, zdraví i bezpečnost
Se sezením je to jen o trochu těžší – je třeba se za volant posadit tak, abyste měli mírně pokrčenou nohu i při plném sešlápnutí spojkového nebo brzdového pedálu, abyste brzdu dokázali tvrdě sešlápnout a přitom se zapřít do opěradla, a abyste pohodlně dosáhli oběma rukama na celý volant. K tomu je snadná pomůcka – na horní stranu věnce volantu byste měli pohodlně dosáhnout zápěstím, aniž byste zvedali záda z opěradla.
Správné sezení za volantem zmiňuje snad každý, kdo má blízko k bezpečnosti při řízení. „Abychom mohli vůz dobře ovládat, je správné usazení těla zásadní. Je nutné na všechny ovládací prvky – tedy především volant a pedály – dobře dosáhnout, aniž by se tělo muselo jakkoli složitě hýbat,“ uvedl již dříve Robert Šťastný z týmu Výzkumu dopravní bezpečnosti automobilky Škoda.
V ideálním případě by se zápěstí mělo dotýkat věnce, aby řidič na volant dobře dosáhl.
Velmi časté je podle Červenky také to, že lidé neumí brzdit – brzdí málo, jako by se brzdového pedálu báli. Nebo se leknou zásahu ABS. To se projevuje „kopáním“ do pedálu, v takové chvíli je třeba nepovolit tlak na pedál – auto si to přebere a brzdí, jak nejefektivněji v dané situaci umí.
K dalším problémům se řadí neschopnost připravit auto na předjíždění. „Lidi čekají, až automatická převodovka podřadí za ně,“ říká Červenka. Nepodřadí si dřív, aby při zahájení manévru měli k dispozici plný výkon motoru. A také nedostatečně komunikují s ostatními řidiči či si na křižovatkách nehlídají, co se děje za nimi – hledí jen dopředu.
Zadní mlhovky můžou i škodit. Používání osvětlení přitom není věda
Přesto to není s českými řidiči tak špatné – na kurz na veřejných silnicích chodí častěji lidé, kteří řídit docela dobře umí, než ti, kteří jsou „neopravitelní“. Takové si Červenka pamatuje dva. Jeden neřídil dvaadvacet let a pak do ostré zatáčky vjel sedmdesátikilometrovou rychlostí, třebaže byla tak na padesátku. Proč? „Protože před zatáčkou byla sedmdesátka,“ zní odpověď.
U druhého musel dokonce kurz předčasně ukončit. Řidič totiž jezdil vyloženě nebezpečně a nenechal si poradit, že něco dělá špatně.
Do kurzu se zpočátku hlásili zejména lidé, kteří se chtěli naučit řídit. Dnes chodí často lidé, kteří dostali kurz darem, a takové je třeba přesvědčit, že chtějí dbát rad kouče. Přirovnává to k ostatním aktivitám v životě: „Lidi chodí k psychologovi, mají trenéra ve fitku, kouče na golf, ale přijde jim divné vzít si kouče na řízení.“
Vyzkoušeli jsme školu smyku. Za volantem jsou klíčové dvě věci
Co by mohlo pomoci lepší bezpečnosti na silnicích? Červenka si myslí, že by mohly být užitečné řidičáky na zkoušku na rakouský způsob. Tam člověk půl roku po získání řidičského oprávnění jde na další jízdy s komisařem, který má pravomoc člověku „noty“ i odebrat a poslat ho do základní autoškoly znova. Pokud těmito jízdami člověk projde, čeká ho kurz defenzivní jízdy a tzv. škola smyku na tréninkovém polygonu. Až pak získá plnohodnotné řidičské oprávnění.
V českém prostředí nic takového není uzákoněno, ovšem pořádají se bezplatné kurzy pro začínající řidiče na českých polygonech. Pár takových jsem se i zúčastnil a jeden z nejdůležitějších poznatků, které jsem si z nich odnesl, je stejný, jako zmiňuje Červenka - jak správně vést linii pohledu. Dívat se vždy tam, kam chci jet, ne na překážku.
Kromě toho jsem si z kurzů odnesl zejména to, že pokud si někdo myslí, že mu takový kurz nic nedá, tím spíš by se na něj měl přihlásit. A je úplně jedno, kolik mu je let, kolik toho odřídil a jak moc si o svých schopnostech za volantem myslí.
Ovšem i bez kurzu je vhodné se zamyslet nad pár základními věcmi. Třeba, jestli v autě člověk správně sedí, jestli z něj dobře vidí ven, jestli se při řízení nenechá příliš rozptylovat věcmi okolo a jestli třeba nejezdí příliš blízko za auty před sebou.
