Škoda 100 slaví 50 let. Faceliftované embéčko bylo zastaralé už jako nové

Škoda 1000 MB patří k oblíbeným strojům fanoušků československého automobilismu z dob komunistické totality. Ve své době to bylo konkurenceschopné auto a dnes je hezky retro - a kousky v dobrém stavu se prodávají za velké peníze.

O jejím nástupci, Škodě 100, to už tolik neplatí - možná proto, že se ho vyrobilo mnohem víc kusů, možná proto, že přišel s nastupující normalizací. V každém případě, dnes slaví Škoda 100 půlstoletí od zahájení výroby, ke kterému došlo 25. srpna 1969.

Vývoj „stovky” začal ještě před spuštěním výroby modelu 1000 MB; soudruzi si byli vědomi, že za pár let bude nutné vůz omladit, třebaže si s konkurencí v centrálně řízeném hospodářství nemuseli tolik dělat hlavu. A po některých stránkách se jim práce docela povedla.

Největší devizou bylo vylepšení brzd - byly nově dvouokruhové a přední brzdy byly kotoučové, vyráběné v licenci od firmy Dunlop. Na tu dobu to nebyla obvyklá věc a brzdy měly dobrou účinnost.

Vylepšeny byly také torzní tuhost nebo pasivní bezpečnost. Řada konstrukčních prvků však zůstala stejná - např. nádrž zůstala vpředu, což už nebylo v módě, a navíc to nebylo ani příliš bezpečné. Zahraniční konkurence v té době umisťovala zásobu paliva do bezpečnější zóny pod zadními sedadly.

Nejmarkantnější jsou vizuální změny. Ty tam byly zdobné prvky typické pro koncem 50. let vyvinutou tisícovku, třeba náznaky ploutví nesoucí svislé zadní lampy. Nová Škoda 100 místo nich dostala na šířku orientovaná světla. Ta se pro úsporu nákladů začala ve stejné době montovat také na Škodu Octavia Kombi, která už tehdy měla za sebou 9 let výroby.

Zpočátku se nicméně ještě používaly vystupující kliky nebo víčko nádrže umístěné ve znaku automobilky na předním blatníku; tyto prvky, typické pro tisícovku, zmizely až později.

Zvětšil se objem zavazadelníku pod přední kapotou a přibyl další prostor za opěradly zadních sedadel. Stejné naopak zůstaly motory - základní litr o výkonu 48 koní, který vůz rozpohyboval na 125 km/h, nebo silnější jedenáctistovka o 53 koních a maximálce 135 km/h. Tahle verze byla označována 110.

Za zmínku stojí také Škoda 110 R, elegantní kupé, které mělo na východní blok neobvyklá bezrámová okna a dnes je ceněným veteránem. „Erko” mělo jedenáctistovku o 63 koních a zvládalo přes 140 km/h. Bylo představeno v roce 1970 a jeho motor se později dostal i do sedanu.

Na základě 110 R vzniklo několik úspěšných závodních aut s označením 110 R Rallye, 180 RS, 200 RS a 130 RS, ale to je jiný příběh.

Stovka tedy ve skutečnosti nebyla špatné auto. Jenže ve srovnání se západní konkurencí byla zastaralá. V době, kdy byla představena, už se vyráběl např. Fiat 128, Renault 4 a dokonce Wartburg 353 - všechno moderní vozy s motorem před přední nápravou a pohonem předních kol.

Tato koncepce, které se drtivá většina aut drží dodnes, má totiž zásadní výhody - na jednom základě můžete postavit obrovské množství karosářských variant, včetně užitkových. S motorem za zadní nápravou v podstatě nejde postavit pick-up ani kombík; proto se taky v roce 1969 ještě vyráběla zmíněná Octavia Kombi, vůz založený na typu 440 s motorem vpředu.

Škoda 100 tak měla být pouze dočasným řešením, než automobilka dokončí vývoj typů 720 a 740. Na nich se pracovalo už od první půlky 60. let a měly mít motor vpředu a pohon zadní nápravy; takové „české BMW”, chcete-li.

Jenže k jejich vývoji bylo přistupováno úplně špatně. Neměly po technické stránce nic společného nejen s 1000 MB, ale ani spolu navzájem. Větší 720 měla např. převodovku u motoru, ale 740 ji měla u zadní nápravy, navíc úplně odlišné konstrukce.

Řada 720 se měla začít vyrábět v první půlce 70. let jako sedan, kupé a kombík. Jenže už v roce 1970 automobilka uvedla, že se přípravy výroby zpomalují a že je třeba zásadní finanční injekce od vlády. Ta nicméně vývoj zastavila a jako hlavní důvod uvedla neúnosné náklady. V té době se ještě splácely technologie pro Škodu 1000 MB.

Místo dočasného řešení tak byla Škoda 100 ve výrobě do roku 1977, tedy déle než tisícovka. Vzniklo přes milion kusů. Její nástupce, podstatně hranatější typ 742, přišel na svět v roce 1976 jako další modernizace stávající techniky. Vyráběl se až do roku 1990.