S VW California jsme kempovali v drsných Lofotech

Naše cesta za „Prozkoumáním severu“, jak se akce od Volkswagenu pro novináře oficiálně jmenovala, začala v norském městě Bodo, kde jsme strávili noc ještě v pohodlí hotelu. Ráno po převzetí vozů jsme se vydali na trajekt, který nás měl dopravit do města Stamsund.

Nalodění bylo trochu zdlouhavé, protože se nejednalo o klasický trajekt, ale o Hurtigruten – poštovní loď jménem Finnmarken. Auta zajížděla do lodi jednotlivě pomocí výtahu. Zde jsem ocenil velikost californie. S obytným autem by to nešlo.

Cesta trvala 4,5 hodiny. Do přístavu jsme připluli až za tmy. Poté jsme se vydali na cestu do místa nocování, asi 40 km dlouhou. Auta jsme zaparkovali kousek od pláže. Teplota na palubním počítači ukazovala –5 stupňů Celsia.

Proto jsem v první řadě zapnul nezávislé topení, které pracuje odděleně od systému topení a větrání vozu. Lze jej ovládat jak prostřednictvím centrálního řídicího panelu, tak také pomocí dálkového ovládání, které bylo připnuto u klíčku od vozu. Energii bere ze dvou autobaterií. Třetí je vyhrazena pro startování vozu, takže nehrozí, že ráno po mrazivé noci, kdy by šlo topení „na plnej ceres“, nenastartujete.

Na zimu jsem byl připraven: Jägerovo prádlo, oteplovačky, dvě mikiny, zimní bunda, rukavice a kulich! Nasadil jsem na hlavu čelovku a šel na pláž, kde se na grilu dělalo maso a klobásy. Také se podávala místní polévka – směs brambor, jehněčího masa, zelí a mrkve. A ve vydlabané díře ve sněhu byly plechovky s pivem.

Těšili jsme se, že uvidíme na vlastní oči polární záři, která na nás vyskakovala ze všech propagačních materiálů, billboardů a reklam. Bohužel ale bylo zataženo, tak jsme viděli pouze slabě nazelenalé nebe...

Po večeři a vypití pár piv s ostatními novináři jsem se šel chystat ke spánku. Rozhodl jsem se, že dnešní noc strávím spaním pod střechou. Šumění moře krásně uspává. Je velice příjemné, že vyklopení střechy se odehrává elektricky pomocí tlačítka. I přes silný vítr se spalo nahoře dobře. Ocenil jsem i osvětlení ve výklopné části.

Ráno po snídani byla možnost si vyzkoušet arktické surfování. Moc dobrovolníků se z naší výpravy nepřihlásilo. Další cíl? Rybářská vesnice Hennigsvær, ze které jsme se měli vydat chytat ryby na širé moře. Počasí se zhoršilo. Sněžilo, foukal vítr a bylo pod nulou. Silnice byla pouze pluhovaná a místy hodně zledovatělá. Zde se skvěle osvědčily pneumatiky s hřeby a pohon všech kol. Auto sedělo na ledu jako na asfaltu. Jediné, na co si musíte zvyknout, je cinkání, když jedete po suché vozovce.

V Norsku je mimo město dovolena rychlost pouze 80 km/h. A protože jsou silnice klikaté a ani jsme nezdolávali velké převýšení, byla průměrná spotřeba na konci výletu 9,9 l / 100 km. Což mi přijde jako dobrý výsledek u dodávky s hmotnosti okolo 2,5 tuny. Pod kapotou jsem měl benzínový dvoulitr o výkonu 150 kW (204 koní) s DSG7 s pohonem všech kol a v nejvyšší specifikaci Ocean line.

Po zaparkování v přístavu jsme se vydali k rybářské lodi. Když jsem ji uviděl, měl jsem cukání pozorovat chytání ryb ze břehu. Byla to celkem malá loď. Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit kolegy a na loď nastoupil, abych toho po 30 minutách litoval.

Kapitán z klidných vod zátoky vplul na širé moře. A tam už byly veliké vlny! Takže mé rybaření spočívalo v tom, že jsem zafixoval svůj pohled na maják na skále a nohama vyrovnával houpání lodi. Takto jsem setrval další hodinu a půl! Úlovek byl chabý. Dvě tresky. Na to, že jsme měli nachytat ryby k večeři pro všechny, to bylo fiasko. Byl jsem moc rád, že jsem se po plavbě mohl usadit zpět do pohodlných a vyhřívaných sedaček volkswagenu a užívat si jistého, nehoupavého podvozku.

Ballstad, další cíl naší cesty. Malé městečko u moře s modelem vikingské lodi v přístavu a útulnou kavárnou. Po odpolední kávě s dortíkem jsme vyrazili do předposlední zastávky dnešního dne. Byla to restaurace Underhuset poblíž městečka Reine. Byl jsem zvědavý, co šéfkuchař připraví z našich dvou tresek. Ale asi to byl kouzelník, protože večeře byla vynikající a o třech chodech. Na otázku, zda také použil naše ryby, řekl, že ano. Prý to bylo to maso, které jsme měli každý na talíři asi o velikosti 3 x 3 x 3 cm.

Po večeři nás už čekala jen 15minutová jízda do kempu a oslava výletu v kempingovém baru. Ochutnali jsme místní pálenku Lofotakevitt a nechali si od barmana zahrát od Mamas and Papas California dreaming.

Druhou noc jsem spal dole. Musím říci, že to bylo velice pohodlné. Měl jsem krásně zatemněno díky roletkám na oknech, a to i u předního, kde se vysouvají roletky z A sloupků. A také krásně ticho díky Akustickému paketu, který snižuje hladinu vnějšího hluku pronikajícího do interiéru až o 6 dB pomocí speciální vrstvy na čelním skle a silnějším bočním oknům.

Ráno byl budíček už v 6:15, protože v sedm hodin odjížděl trajekt zpět do Bodo. Naštěstí jízda trvala jen dvě minuty. Kemp byl totiž nad přístavem, čehož jsme si večer nevšimli. Na trajektu jsme si dali snídani a pozorovali vzdalující se zasněžené hory Lofot. Pak už následovalo jen vrácení aut na letišti a absolvování letů Bodo–Oslo, Oslo–Frankfurt, Frankfurt–Praha.

Musím se přiznat, že pokud by mi nabídli, že můžu s californií odjet po vlastní ose do Prahy, neváhal bych. Je to velice pohodlné a výborně promyšlené auto na kempování, jehož řízení se vyrovná osobáku. Jde využít v každém ročním období. Je nenápadné, tedy pokud nevyklopíte střechu, nevysunete pergolu a z pátých dveří nevytáhnete stolek s křesílky, takže v něm můžete spát v podstatě kdekoliv.

Namítnete, že za skoro 2,5 miliónu korun můžete mít plnohodnotný obytný vůz. Ano, můžete, ale ztratíte denní využitelnost auta a například rychlé přesuny po dálnici na dovolenou. Tak až někde zase uslyším písničku California dreaming, vzpomenu si na báječné tři dny strávené na zimních Lofotech...