První jízda s novou Škodou Octavia TSI: Velmi příjemné překvapení

Tyto řádky jsem původně měl psát z Kréty o několik týdnů dříve. Jenže člověk míní a nový typ koronaviru mění, takže místo klikatých silnic řeckého ostrova tahle modrozelená Octavia létá po okreskách Berounska a Rakovnicka. Ale možná dobře tak – české silnice řeknou tuzemskému řidiči o českém autě nejvíc.

Kolega vzal na podobnou několikahodinovou projížďku dieselový kombík s dvouspojkou a označil ji za problém pro Superb – tak se mu líbila. Já volím protiklad – liftback s benzínovým motorem a šestistupňovou manuální převodovkou. Je stejně skvělý?

Začněme designem – máloco můžu vytknout, snad jen, že svislé linky denního svícení ve světlometech nejsou rovnoběžné a mlhovka je vzadu jen jedna. Design nové Octavie se jinak kromobyčejně povedl.

A to i v kabině. Dvouramenný volant, který byl u Škody naposledy k vidění před čtvrtstoletím ve Felicii, je učebnicovým designovým výstřelkem – zaujme, ale nijak nezhoršuje funkčnost. Za jízdy si toho nevšimnete.

Čeho si ale všímám okamžitě po nastoupení, je umístění výdechů ventilace. Kvůli dnes téměř povinnému gigantickému dotykovému displeji jsou hodně nízko, takže je musím buď zavřít, nebo nasměrovat úplně nahoru, nechci-li, aby na mou pravou ruku foukal vzduch, když sahám na řadicí páku.

A také, a to mi vadí o něco víc, si kvůli nim obtížně hledám pozici za volantem. Pokud si nastavím sklon sedáku tak, aby mi přesně vyhovoval, buď mě výdechy tlačí do pravého kolene, anebo levou nohou nedosáhnu pohodlně na spojku – při jejím plném sešlápnutí stehenní kost pákou zvedá mou zadnici ze sedačky. Musím sedák zkrátit a položit.

Tím se rovnou dostávám k tomu snad nejlepšímu, co interiér nové Octavie nabídne – sedačky s certifikací AGR (Aktion Gesunder Rücken, česky Akce zdravá záda). Až na trochu tvrdé polstrování jsou opravdu špičkové – nastavitelné všemi možnými směry včetně sklonu i délky sedáku a bederní opěrky, dostatečně široké, ale zároveň s dostatečně dobrou oporou těla v zatáčkách. Jsou i ventilované, chybí jen masáž i bočnice, ale to bychom v téhle třídě chtěli přeci jen moc.

Co do prostornosti nemám, až na výše zmíněné, jedinou výtku. Na hlavu i ramena je místa dost vpředu i vzadu a s výškou 184 cm mám „za sebou“ rezervu i před koleny, byť ne větší než ve třetí generaci Octavie. Kufr je i u liftbacku obrovský a jeho okno má roletku, která se vytahuje z plata.

Látkové obložení palubní desky je elegantní i příjemné na dotek a chromované linky ve dveřích, které vpředu končí „trčícími“, ale tím spíš krásnými klikami, jsou skvělým detailem. Jen se od nich občas nepříjemně odráží slunce do očí.

Moderní auto infotainmentem „živo” jest, a nová Octavia tady má opravdu hodně co nabídnout. Samozřejmostí jsou Apple CarPlay či Android Auto, ovšem ve voze jsou jen konektory USB-C a na ty nemám správný kabel. Tak jsem alespoň připojil systém k internetu pomocí hotspotu ze svého telefonu a doufal, že na rozdíl od Kamiqu mi navigace nabídne data o dopravě v reálném čase. Marně, jak zjišťuji, když projíždím kolem několikakilometrové kolony na D5, kterou v mapě nevidím.

Kromě toho je systém, řekněme, evolucí toho dřívějšího, pracujícího např. ve Scale nebo Kamiqu. Vypadá o kus lépe, ale ovládá se velmi podobně. Což bohužel znamená i seřizování jasu kdesi hluboko v nastavení místo starého dobrého kolečka vlevo od volantu.

Novinkou je ovládání hlasitosti dotykovým posuvníkem, který funguje skvěle, a také integrace ovladačů klimatizace do displeje. Často na takový způsob nadávám, ale tady má teplota i vyhřívání a chlazení sedaček (které můžete zapnout najednou) své pevné místo, nemusíte vyvolávat menu jako u některých „Francouzů”, takže tu s ním nemám problém. Jen mi chybí rychle přístupné tlačítko vnitřního okruhu ventilace.

Co dalšího je u Octavie kompletně nové, je digitální přístrojový štít. Těšil jsem se na větší variabilitu oproti tomu dosavadnímu, ovšem dostal jsem pravý opak. Na výběr je ze čtyř zobrazení, se kterými ale téměř nic neuděláte. Ve standardním režimu dvou kruhových ukazatelů máte vždy uprostřed zobrazenou rychlost (takže ji vidíte třikrát – na budíku, číslem uprostřed a ještě na head-up displeji) a zcela zmizela teplota oleje.

Nový systém ovšem má jednu nespornou výhodu – zobrazení po stranách, ať už v rozích displeje nebo ve středech virtuálních budíků, se mění kolečkem na volantu. Je to nesrovnatelně jednodušší a bezpečnější, než to hledat někde v centrálním displeji.

Zajímavou „fíčurkou“ je zobrazení výstupu jízdních asistentů, když zapnete aktivní vedení v jízdním pruhu. Systém vidí vozidla kolem sebe, dokonce ukáže, jestli to je náklaďák, osobní auto nebo motorka, vidí všechny jízdní pruhy a pozná i přerušovanou čáru od plné. A když zapnete blinkr, bliká i na autíčku v displeji.

Jasně, rychlost v takovémto režimu není moc dobře vidět, protože je mrňavá a příliš nízko, ale tu mám na head-up displeji spolu s instrukcemi navigace a rychlostí zadanou v tempomatu, který se navíc umí sám nastavovat podle značek. Bohužel, nevyužitého místa po stranách přístrojového štítu je na můj vkus příliš.

Nová Octavia se od předchůdkyně liší opravdu hodně, ale u elektroniky a palubních systémů jsem to čekal. Kde jsem to tolik nečekal, je jízdní projev. „Trojka“ byla dopravním prostředkem v nejryzejším smyslu těchto slov, prostě vás vezla, což sice nadšeného řidiče k smrti nudilo, ale drtivé většině lidí to perfektně vyhovovalo.

„Čtyřku“ naopak můžete opravdu řídit a ona… dobře, ne že by to milovala, ostatně to není žádný sporťák, ale nemastný neslaný jízdní projev je ten tam. Novinka nabízí neochvějnou jistotu na téměř jakémkoliv povrchu a v téměř jakékoliv rychlosti. I když jsem v nájezdu do zatáčky příliš rychlý, neskáču ani nekloužu „po čumáku“ směrem k příkopu.

To vše nikoliv za cenu tvrdého podvozku; modrý kousek nemá příplatkové adaptivní tlumiče. Naladění je komfortní, až měkké, ale přesto vůz na hrbolech nedrncá, nemlátí, neodskakuje – zkrátka, všechno správně. Vyvolat v podvozku nějakou nejistotu či nedotáčivost na suchém asfaltu chce zacházení tak hrubé, že to řidičskému zážitku – ano, opravdu jsem toto slovní spojení použil u „ovce“ – je na škodu. Jedinou chybku nacházím ve vlažném nástupu brzd.

A co na to motor s převodovkou? Přeplňovaná benzínová patnáctistovka má výkonu tak akorát a je perfektně utlumená. S řadicí pákou se pracuje přesně tak dobře, jak je u Škody už léta zvykem. Převodovka má v honu za nízkou spotřebou převody nesmyslně dlouhé pro nějakou ostřejší jízdu, na trojku se dostanu nad 140 km/h, ale při ustálené jízdě okolo dálničního limitu jsou otáčky motoru příjemně nízké.

To znamená i příjemnou spotřebu – Octavii jsem vyjma obcí nešetřil ani jeden z nějakých čtyřech stovek ujetých kilometrů, a když jsem ji vracel, na displeji svítilo číslo 7,4 l/100 km. Klidnou jízdou počítejte s 6,5až 6,8 litru, nebo možná i míň.

Kolega svou esej na téma Octavia Combi TDI končil slovy, že může Superbu sežrat pořádný kus prodejů. Já nemůžu než souhlasit – čtvrtá generace Octavie nastavuje staršímu Superbu zrcadlo jak výjimečně kvalitním interiérem, tak i vynikajícími jízdními vlastnostmi.

Má své mouchy, to samozřejmě – vadí mi „zmrzačený“ přístrojový štít a fakt, že složitě hledám pozici za volantem, ale zejména to druhé je zcela individuální. To důležité, tedy podvozek, adaptivní tempomat a aktivní vedení v jízdním pruhu, funguje perfektně, takže se nestydím dát Octavii palec nahoru a konstruktérům vyseknout poklonu až na zem.