První jízda s BMW 220d GranCoupé: Stylovka, která potěší i v zatáčkách

Není to tak dávno, co BMW řady 2 bylo buď dvoudveřovou zadokolkou, nebo pětidveřovým MPV – a nic mezi tím. Jenže spousta lidí nedokáže ocenit výhody motoru vpředu podélně a pohonu zadních kol v mrňavém autě a radši mají o trochu víc místa uvnitř na stejném půdorysu. A hlavně chtějí něco stylového s modrobílou vrtulí na nose. Takže přivítejte BMW řady 2 GranCoupé.

Technicky vychází z řady 1, kterou kolega nedávno testoval v ostré verzi M135i xDrive. Já jsem tedy pro krátké seznámení v okolí Prahy zvolil 220d, střízlivou civilní variantu, a navíc „jen” předokolku.

Začněme ale zvenčí – „dvojka” GranCoupé je delší a placatější, takže je oproti jedničce podstatně atraktivnější. Ano, přídí trochu připomíná „krtka” Active Tourer, ale protažená záď jí opravdu sluší a bezrámová okna jsou třešničkou na dortu. Jen si nejsem jist, jaký postoj zaujmout k zádi. Světla vypadají skvěle, byť mlhovka tu je jen jedna, ale ta lišta mezi nimi – nemůžu se zbavit dojmu, že vypadá jako srostlé obočí.

Otvírám dveře a zapadám do sedačky. Díky paketu M Sport má sedačky, které vážně dobře obepnou trup. Místa je tu tak akorát, abych se tu vešel, na všechno dosáhl a nikde mě nic neobtěžovalo.

Když si sednu „za sebe”, vejdu se pohodlně nohama, ale nikoliv hlavou – strop je na mých 184 cm příliš nízko. Kvůli nevelkému otvoru dveří chce zejména vystupování ze zadních míst docela dost obratnosti. Naopak příjemným překvapením je solidně velký kufr.

Psát o tom, jak všechno působí bytelně smontované, asi nemá cenu – u BMW se to tak nějak očekává. Vyzdvihnu ale tlačítka předvoleb na středové konzoli, která vám ukážou, co je na nich uložené, když se jich dotknete, a intuitivní ovládání v podstatě všeho, co vás napadne.

Navigace v tomto konkrétním kusu je připojená k internetu a má data o dopravě v reálném čase, kdesi v centrálním displeji najdete teplotu a tlak oleje. Digitální přístrojový štít by mohl být využitý lépe, ale aspoň ta mapa v jeho středu je hezky provedená. Naopak minusem budiž tvrdá a obtížně zmáčknutelná tlačítka kolem voliče převodovky na středovém tunelu.

Tlačítkem startuji dvoulitrový turbodiesel pod kapotou, voličem řadím D a vyrážím. Dokud neotevřu okno, motor je skvěle utlumen, a ani zvenčí není jeho zvuk nějak nepříjemný. Reakce na plynový pedál jsou na „nafťák” obstojné, a když na to trochu šlápnu, docela se i dá poslouchat.

Co je důležitější, 400 N.m můžu využít nejen na rovinkách. Nečekal jsem žádné zázraky, ale tohle auto v zatáčkách vážně funguje. Podvozek a stabilizace srdnatě bojují s nedotáčivostí pod plynem, kterou zimní gumy na suchém asfaltu v 14 stupních nad nulou chtějí chytat neustále, ale troufnu si říct, že na dobrých letních pneumatikách bude podvozek držet jak přibitý i přes z hlediska jízdních vlastností úplně špatnou základní koncepci.

Při svižnější jízdě je nicméně opravdu znát, jak moc to auto chce xDrive se zadní nápravou, která umí poslat výkon na vnější kolo. O kolik lepší by nejen v zatáčkách mohlo být, kdyby nemuselo jen „hrabat předníma”.

Stačí jen trošičku zatlačit, vzít ostrou zatáčku trochu rychleji, a z auta je hned cítit, že není poskládané jen „aby se neřeklo”. A ani při klidné jízdě auto nepůsobí nevyváženě a zatáčí nesmírně ochotně, až jsem si musel ověřit, že nemá natáčecí zadní kola – tak je za každé situace mrštné.

Mezi motorem a koly tu pracuje osmistupňová dvouspojka s označením Steptronic, jejíž chování by laik od klasického automatu s hydrodynamickým měničem točivého momentu stěží rozeznal. Řadí rychle a hladce do té míry, že o tom při klidné jízdě vůbec nevím.

Když se ale chci svézt trochu ostřeji, musím vzít řazení do vlastních rukou pomocí pádel pod volantem. Převodovka totiž má problém trefit správný kvalt pro výjezd z té konkrétní zatáčky a vznětový motor vytáčí zbytečně vysoko. A spotřeba? Za nějakých šedesát ne zrovna pomalých kilometrů jsem se dostal na číslo 7,1 l/100 km, což považuji za výborný výsledek.

Přiznám se, že jsem se obával, aby „dvojka” GranCoupé nebyla „navrch huj, vespod fuj”, jak se říká v mé domovině na březích řeky Odry. Ona mě ale opravdu velmi příjemně překvapila, a to i v „nudné” verzi 220d s předním pohonem.

Mnichovu se tady povedlo postavit auto, které splní roli stylovky do města, ale zároveň se s ním, jen co minete značku „konec obce”, můžete velmi hezky svézt v zatáčkách. Připouštím, na poslední „jedničku” se zadním pohonem či dvoudveřovou „dvojku” kupé či kabrio v jízdních vlastnostech nemá, ale v žádném případě není pro smích a pro Mercedes CLA bude víc než důstojným konkurentem.