Projížďka s Peugeoty 504: Opomíjená legenda

Když se setkávám se zástupci jednotlivých automobilek, rád se většinou zeptám, jaké auto z historie značky mají nejradši. Spolehlivě to vykouzlí úsměv na tváři, možná taky zažehne nějaké vzpomínky.

Samotného mě překvapilo, kolik lidí od Peugeotu mi často odpovídá 504, hlavně ve verzi kupé. Peugeot za svou historii vyráběl spoustu krásných mlýnků, jízdních kol, pušek, šicích strojů... a samozřejmě aut. I kvůli železné oponě si však v Česku vzpomeneme spíš na ty modernější vozy z let devadesátých. Sedmdesátky však u značky se lvem ve znaku patřily modelu 504.

Dnes jako by se Peugeot k odkazu 504 vracel. Však se podívejte na novou 508, už jen číselné označení nad maskou chladiče je jednoznačným odkazem k dobám minulým.

Peugeot představil sedan 504 na autosalonu v Paříži 12. září roku 1968. Vůz s délkou 4,49 m, šířkou 1,69 m a výškou 1,46 m lze zařadit do tehdejší střední, možná až na pomezí vyšší střední třídy.

Nechme přehnané historismy stranou a pojďme se rovnou projet. Právě jeden kus z první série tady máme. Pohání jej čtyřválcová zážehová osmnáctistovka, která dávala v karburátorové verzi 59 kW (80 k). Těžko říct, kolik nabídne konkrétní kus aktuálně.

Vozy, které tady, v okolí francouzského Sochaux proháním, pochází z restaurační dílny skupiny PSA. Je to překvapivě vcelku malá dílna, kde se dějí kouzla s auty z továrních depozitářů, ale i na zakázku. Jsou v kondici dobré, nikoli však výstavní. Určitou patinu ale s nadšením vítám.

Zážitek začíná pouhým nasednutím. Ta křesla jsou úchvatně pohodlná a odmítám je nazývat pouhými sedadly. I přes vcelku kompaktní rozměry, na dnešní dobu, je uvnitř dostatek místa pro čtyři pasažéry. Je to obvyklé pro starší vozy - posádka je sice tak nějak blíž pospolu, ovšem nic ji uvnitř neomezuje.

Nastartuji a motor po chvíli padá do typického karburátorového volnoběhu, který není úplně stálý a sametový. Restaurační dílnu zahaluje odér benzenu a dalších látek, na které už dnes v takové intenzitě nejsme zvyklí, a je čas vyrazit. Hned první metry prozradí, proč si tento model vysloužil přezdívku francouzský mercedes. Auto bylo navrženo na silnice nevalné kvality a dostalo na obě nápravy pružiny s velmi dlouhými drahami. Přes nerovnosti se tak jenom nesete. Úžasné a dnes neopakovatelné.

Když se do zatáčky pustíte rychlejším tempem, auto se sice výrazně nakloní, ale drží, a hlavně přesně víte, kolik vám ještě přední kola nabídnou přilnavosti. To se váže k čemukoli v autě. Všechno tady má vůli a je takové měkké, ale zároveň z nějakého důvodu máte krásný cit. Ať už je to v řízení s hřebenovým převodem, řazení čtyřstupňové převodovky nebo třeba v brzdách, už s posilovačem.

A hlavně, baví vás to. A baví vás to, i když se krajinou jen tak loudáte. Za sebou bych v těch chvílích s moderním autem ve všední den jet nechtěl, ale za volantem staré 504 jsem se prostě jen smál z otevřeného okýnka a užíval si trasu. To mi dnes strašně chybí.

Rok po premiéře sedanu přišly nádherné verze kupé a kabriolet. Jednoduché křivky a zamračený výraz fascinují dodnes. Jejich design mělo na starost italské studio Pininfarina. Základ se vyráběl právě u Pininfariny v Turíně, polotovary se vozily po železnici do Sochaux. Zde přišla na řadu konečná montáž a takzvaná svatba karoserie a interiéru s motorem, převodovkou a zavěšením.

Stejně jako u sedanu šlo o vůz klasické koncepce, tedy s pohonem zadních kol. Pod kapotami se u stylových verzí objevily nejdříve jen výkonnější čtyřválce 1,8 l se vstřikováním a výkonem až 74 kW (100 k). Postupně se začal do všech verzí montovat i dvoulitr, ale třeba i diesel.

Ovšem kupé i kabrio tady pohání šestiválec. Ten se začal montovat do vozů po roce 1973. Vznikl ve spolupráci s Renaultem a Volvem se zdvihovým objemem 2664 ccm. Nejprve s výkonem 100 kW (136k) a elektronickým zapalováním, ale ještě s karburátorem. Právě tuto první verzi jsem vyzkoušel v kabrioletu, který vidíte na fotkách.

Jedná se o motor jednoznačně spodového charakteru, vytáčet jej v podstatě nemá smysl, na druhou stranu klidně můžete zcela bez vibrací a s veškerou pružností jezdit kolem volnoběhu.

Takový diesel na benzin, s nadsázkou řečeno, kterých bylo v těchto letech mnoho. Je to velmi uživatelsky přívětivý způsob cestování. A i když je odpružení podstatně nižší a tužší než u sedanu, stále jde hlavně o pohodu. A platí pro něj to stejné co pro sedan, co se požitku z ovládání týče. Jinak řečeno, „vakl” tam je, ale vám to vůbec nevadí.

Velký skok však zaznamenáte při přesednutí do novější verze se vstřikováním Bosch. To dostala verze od roku 1977 a je jím vybaveno i přítomné kupé. Výkon poskočil na 106 kW (144 k) a přibyla i pětistupňová převodovka. Změn doznal též interiér. Tohle už je vlastně takové moderní auto, motor se najednou vytáčí ochotněji, je klidnější a už nevyžaduje takové soustředění a interakci s řidičem.

Má zkušenost s Peugeoty 504, které v Africe či Jižní Americe vydržely ve výrobě až do konce devadesátých let, mě vrátila do časů, kdy se nikam zas tolik nepospíchalo.

Nebyli jste k dostižení každou sekundu, nekoukali jste se za řízení do mailu a nebyli jste kontrolováni radary a kamerami na každém kroku. Byli jste to jen vy, pobrukující si auto, pohodlný podvozek a pomalu ubíhající krajina, jejíž jste součástí.

Peugeot 504 je legenda, na kterou se u nás často zapomíná, a já mám radost, jak se jí současný Peugeot inspiruje. Ovšem i přesto, že je nová 508 velmi povedené auto, nikdy už nebude mít takový charakter. Ovšem se starou 504 byste nechtěli přejet kontinent, jako to s novým bráchou zvládnete, ani si toho nevšimnete, pochopitelně. Novinka je úplně ve všem lepší a je krásně vidět, kam průmysl za těch padesát let doběhl.

Ovšem ten úžasný pocit z řízení byste si určitě měli připomenout. Není třeba si kupovat opravdu staré a náročné veterány. Takový sedmdesátkový povedený model vám udělá vážně radost - je to něco jako jít si lehnout do lesa, daleko od všeho toho shonu. Takovou vnitřní euforii vám dá prostá projížďka s krásným a vlastně krásně nedokonalým autem.