Fiat 127 slaví 50 let. Patřil k nejoblíbenějším autům Evropy

Italská automobilka Fiat je známá jako specialista na malé vozy, už před druhou světovou válkou uspělo třeba její Topolino. A ačkoli měla turínská firma ve výrobním programu i vozy větší, do srdcí motoristů se zapsala zejména modely 500 a 600 a v 80. letech minulého století získalo velkou oblibu třeba Uno. Úspěchy u zákazníků i odborníků ale slavil také jeho předchůdce Fiat 127, který byl oficiálně představen 1. dubna 1971.

„Stosedmadvacítka” přišla na trh v době, kdy se začínalo prosazovat řešení s motorem umístěným vepředu napříč a pohonem předních kol. Používal ho například o dva roky starší Fiat 128, jedno z prvních velkosériově vyráběných aut svého druhu.

Zatímco to ale byl sedan, který nahradil už trochu obstarožní typ 1100 s motorem vepředu a pohonem zadních kol, Fiat 127 nastoupil místo modelu 850. Tedy auta, jež bylo řešené podobně jako modely 500 a 600 – mělo motor vzadu a pohon zadních kol.

Fiat 127 mířil na trochu jiné zákazníky než rodinná „stoosmadvacítka”. Byl menší, jen dvoudveřový (třídveřový hatchback se začal vyrábět v roce 1972) a v útrobách pracoval osvědčený motor o obsahu 903 ccm, zatímco model 128 dostal zbrusu novou jedenáctistovku. 127 a 128 ovšem sdílely některé podvozkové skupiny – a také příznivé přijetí publikem.

Automobil, jehož zrod provázela tragédie – teprve třicetiletý nadaný designér Pio Manzù zahynul v květnu 1969 při dopravní nehodě cestou na představení jeho definitivní makety – si rychle získal oblibu u zákazníků a v polovině 70. let byl vůbec nejprodávanějším vozem v Evropě. Pomohla mu v tom také ocenění od odborníků, stal se mimo jiné Evropským autem roku 1972. Výhrady ale směřovaly ke slabé antikorozní ochraně, třeba podle německých novinářů „reznul už na výrobní lince”.

Po šesti letech od premiéry se v Turíně začala vyrábět modernizovaná verze, která se kromě změny v designu přední a zadní části nebo novějšího interiéru dotkla i místa pod kapotou. Vedle devítistovky si mohl zákazník vybrat také silnější motor o objemu 1049 kubických centimetrů, který technicky vycházel z pohonné jednotky Fiatu 124, měl ale menší objem a do Evropy se dovážel z brazilské továrny Fiatu, podobně jako později některé verze modelu 127.

„Stosedmadvacítka” se totiž vyráběla nejen v domovské Itálii. Už v roce 1972 zahájili produkci v barcelonské továrně Seatu, který tehdy úzce spolupracoval s Fiatem (pod křídla koncernu VW se španělská automobilka dostala až během 80. let). Španělé přitom – kromě změn motoru, kterému zvětšili objem – rozšířili nabídku karosářských verzí, když přidali pár dveří, podobně jako předtím u Fiatu/Seatu 850. Kromě dvou a třídveřového Seatu 127 se tak vyráběla i verze se čtyřmi a pěti dveřmi.

Další evropskou zemí, kde se Fiat 127 vyráběl, bylo Polsko, také tradiční místo pro licenční produkci vozů z turínské automobilky. Původní plány na masovou výrobu ale vzaly brzy zasvé, vůz totiž vycházel o třetinu dráž než legendární „maluch”, tedy Fiat 126p, a tak se celková produkce zastavila v roce 1978 na zhruba 6000 kusech. V Itálii se přitom Fiat 127 vyráběl až do roku 1983 (poslední dva roky ve třetí generaci, na první pohled odlišné většími světly) a v Jižní Americe ještě déle.

Do poloviny 90. let, kdy skončila výroba jihoamerické verze, vyjelo z bran továren na 6,5 milionů těchto automobilů, z toho zhruba pět milionů v Itálii a Španělsku. Zbytek připadá na Jižní Ameriku, zejména Brazílii a Argentinu, odkud se do Evropy dovážely vedle motorů také kombíky Panorama nebo malé dodávky Fiorino. Úplně poslední vůz, který vycházel z Fiatu 127, srbská Zastava Koral (u nás známější jako Jugo), se ovšem v Kragujevaci vyrobil dokonce až v listopadu 2008.