Auta až na druhém místě, na Dacia Piknik jsme vyrazili patnáct let starou solenzou

Na srazy kabrioletů, veteránů, amerik či tuningové srazy je člověk tak nějak zvyklý. V Česku se však koná i sraz obecně nejlevnějších aut, která na trhu najdete, a je dokonce posvěcený samotnou automobilkou. Jmenuje se Dacia Piknik a letos se konal jeho čtvrtý ročník.

Pokud jste dorazili dacií, lhostejno, zda veteránem, anebo zbrusu novým dusterem, sobota 16. června v Šiklově mlýně nedaleko Bystřice nad Pernštejnem patřila právě vám. Přijeli jsme rodinnou žlutou solenzou z roku 2003.

Solenza je dělník, ale taky to byla naše vstupenka, spojená s poukázkou na „dobrodružství“. Vydali jsme se na čtyřsetkilometrovou cestu autem, které mělo v roce 2003 výbavu srovnatelnou tak se Škodou Favorit. Autem vybaveným řízením bez posilovače a čtyřzónovou klimatizací, u které se teplota vzduchu mění tak, že točíte kličkou na dveřích.

Jasně, vedle žlutých trabantů, klestících si cestu místy, kam by se příčetný vydal tak s Land Roverem Defender, to je nuda. Ale když běžně jezdíte autem ještě o tři roky starším, které však má vyhřívané a elektricky nastavitelné sedačky, je tohle úplně jiný svět.

Bude to nejhorší auto, které na sraz přijede, takže možná dostaneme nějakou cenu, říkal jsem si cestou tam. Pak mě zas napadlo, že solenzy tam budou v zástupech, takže nebudeme ničím výjimeční. Mýlil jsem se v obou případech. Solenzy dorazily dvě – naše žlutá a další modrá, která také nesla známky náročného života, byť ne v tak velké míře.

Očekával jsem něco na způsob srazů amerických aut, jichž se pravidelně účastním – přehlídku aut na louce či jiném plácku, kolem kterých budou chodit nadšení majitelé a zkoumat, co má kdo jinak a co je na tom autě zajímavého. Přijeli jsme však na místo a dacie stály na parkovišti, jako by tahle akce neměla být o nich.

To proto, že ona o nich nebyla. Resp. přesněji, ne o těch daciích, kterými dorazili návštěvníci. Přijelo 1757 aut a celkový počet účastníků byl 7712; řada lidí tu byla auty jiné značky. Všichni, byť segregovaně, zaparkovali na kopci a vydali se pěšky několik stovek metrů – areál mlýna je vpravdě rozlehlý – z kopce do míst, kde probíhal program.

Program plný her pro děti i dospělé, zpívánek pro malé a koncertů pro větší účastníky. A kdo měl hlad, dostal „piknikový balíček“ – bagetu, jablko, sušenku a vodu. Ani ne v rámci vstupného, to bylo pro majitele dacií – „členů úžasné rodiny Dacia“, jak nejednou zaznělo z pódia – zdarma.

Pro značku Dacia to samozřejmě byla obrovská marketingová příležitost. Vystavila tedy celou svou aktuální nabídku a nechala lidi, aby si auta prohlédli, prolezli je do detailu. Pokud někoho nejvíce zajímal nový duster, čekala na něj prezentace, co všechno je na něm nové.

A také příležitost se s ním projet mimo asfalt, na terénním polygonu. Krátká instruktáž – podle některých názorů až příliš krátká, neb došlo k drobnému poškození některých vozů – vysvětlila základy a cesta do bláta byla volná. Pochopitelně, předcházelo jí čekání v hustě popsaném pořadníku.

To mohli účastníci vyplnit v aréně her, jejichž středobodem nebyl skákací hrad, ale několik nových dacií. V disciplínách se soutěžilo na čas a mezi úkoly patřila výměna zadního kola, správné usazení rodinky plyšových medvědů do auta, naskládání co nejvíc krabic do kufru nebo nalezení ovládacích prvků auta se zavázanýma očima.

A pokud byla chuť přispět na dobrou věc, stačilo zastavit se u stánku s reklamními předměty značky Dacia a něco si koupit. Výtěžek z prodeje – celkem téměř 67 tisíc korun – bude sponzorským darem liberecké zoologické zahradě na pomoc slonicím.

Značka Dacia vyrábí auta od roku 1966, takže by jeden čekal, že na takové akci potká řadu veteránů. Ze zmíněných 1757 dorazivších dacií by však jen jedna jediná měla nárok na veteránskou registraci – model 1300 z roku 1972.

Pětičlenná rodina s ním přijela o den dříve a v autě prý i přespala. S rokem výroby 1972 také dostala cenu za nejstarší auto srazu a mě potěšila SPZ ještě s pomlčkou i za písmeny. Takovýto formát se přestal používat někdy v polovině 80. let a dnes to je rarita.

Nejnovější auto naopak majitel převzal ve středu minulého týdne, tedy tři dny před konáním srazu. Posledním oceněným byl vůz s nejvyšším kilometrovým proběhem, konkrétně 263 tisíc kilometrů.

Později odpoledne, když mraky milosrdně zakryly spalující slunce, se před pódiem začal srocovat opravdu početný dav. Nejdřív nenápadně si prozíraví fanoušci populární hudby zabírali místa v první řadě a zanedlouho se objevil důvod, pro který tak činili – vystoupení skupiny Chinaski.

Jedno z největších lákadel odpoledne pro nás však znamenalo signál, že je čas se odebrat k domovu. Pár fotek, několik desítek metrů chůze do kopce, odemčení auta – naše solenza má centrální zamykání, jenže jen tlačítkem vedle rádia, ne klíčem, či dokonce dálkově – a start směrem severozápadním.

S hukotem přesluhujících ložisek kol, který byl tak silný, že dal zcela zaniknout i zvuku motoru, jsem vyrazil na zpáteční cestu. Dobrodružství s jednou z nejstarších dacií, které na piknik přijely, skončilo. Musím se přiznat, že jsem se těšil, až ji vrátím.