Touha přinést dokonalost. Test Rolls-Royce Wraith a Ghost

Po patnácti letech psaní o autech jsem za volant Rolls-Roycu usedl prvně. Oba zapůjčené modely Wraith Black Badge a Ghost, které jsme s kolegou Bednářem několik hodin řídili, budí před nevelkým sídlem českého zastoupení Rolls-Royce v Pařížské, pražské ulici s nejdražším nájmem v celém Česku, zaslouženou pozornost.

Turisté se zastavují, fotografují a je jasné, že tenhle den nebude výjimkou. Kdekoliv se vozy s logem RR objeví, budí zaslouženou pozornost. Není divu, kvůli astronomické pořizovací ceně jich jezdí jenom pár, takže setkání v reálném provozu je vzácnost. A kdo jej vlastní, musí být nejenom velice bohatý, ale zároveň nemalý exhibicionista.

Oba modely, které mají technický základ stejný, působí okázale a u obou platí, že naživo vyniknou jejich tvary mnohem lépe. Když je vnímáte v kontextu jejich velikosti, necháte na sebe působit dokonale nanesený mnohavrstevný lak, jeden z tisíců, které vám na tato auta nastříkají, je to mnohem intenzivnější, než když budete hodnotit jenom podle fotografií.

Typickým a nutno říci i působivým detailem je závaží, které na kolech vždy udrží logo RR v rovině. Při jízdě to krásně vynikne.

Rolls-Royce, vlastněný německým BMW, stále vyrábí auta v podstatě manufakturním způsobem, kdy na výrobní lince (dá-li se tak vůbec nazvat) je pouze nezbytné minimum robotů (spočítáte je na prstech jedné ruky).

Ostatně, o mnohém svědčí i produkce kolem 4000 vozidel ročně; to většina automobilek zvládne za den či dva.

A pak tu máme nejrůznější důkazy o tom, jak moc exkluzivní modely se zdvojeným R jsou. Třeba barevná linka táhnoucí se po celém boku ghostu. Na pět nebo šest tahů ji vytváří zaměstnanec, který se na tuto činnost specializuje a je v daném oboru mistr. Ano, stroj by to zvládl rychleji a ve stejné kvalitě, ale tohle je jeden z příkladů, v čem jsou „rollsy“ tak specifické.

Někomu to může připadat až nepatřičné, ale jsou lidé, kteří to ocení a na peníze nehledí. Ostatně, nejluxusnější automobilka světa prodejní ceny sděluje ne zcela ochotně, u té základní spíš naznačí, ceny příplatkových prvků ale nikde nenajdete. A nějakou tu výbavu navíc či specialitku si objednává každý majitel – ze základních šesti sedmi miliónů jste rázem na deseti.

U zkoušeného wraithu mělo provedení Black Badge černou dokonce i sošku Spirit of Ecstasy, nezbytnou součást automobilů z Goodwoodu. Stalo se tak poprvé v historii automobilky. Pozitivní diskriminaci za tím nehledejte, na černo-černém rollsu to vypadá vážně dobře.

Černé jsou i další detaily, maska chladiče, logo nebo koncovky výfuku. Kdo by chtěl, dostane i černá karbonová kola o velikosti 21 palců, jedno za bratru 160 tisíc korun. Námi testované provedení mělo kola o palec menší.

Proti směru jízdy zatáhnete za snad půlmetrovou kliku a zlehka se proti směru jízdy otevřou dveře, velikostí a robustností srovnatelné s přetlakovými dveřmi obřího dopravního letadla. S otevřením vám elektronika nepomůže, stačí ale jemný pohyb a dveře se zlehka pootevřou. K jejich zavření stačí stisknout příslušné tlačítko (abyste se nemuseli natahovat) a dveře se zlehka zaklapnou. Jen pozor na ruce, pojistka proti přiskřípnutí zde nefunguje.

Jste uvnitř. Sedíte za velkým volantem s příjemně tenkým věncem, na konci obří kapoty vidíte slavnou sošku (za příplatek vám ji udělají klidně ze zlata, standardně je z nerezové oceli) a rázem jste v jiném světě. Není žádným překvapením, že interiér je maximálně komfortní.

Sedíte v pohodlné sedačce, kolem je dostatek prostoru a bříška vašich prstů se dotýkají těch nejdražších materiálů, které automobilový svět zná. Vždyť se stačí podívat (a ponořit do nich ruku) třeba na koberečky s extrémně tlustým vlasem z kalifornských ovcí. Všechno, co šlo, je čalouněné tou nejkvalitnější kůží. Co vypadá jako dřevo, je skutečné dřevo, vnitřek auta krásně voní, plasty nebo nejrůznější koženkové náhražky tady nenajdete. Jen tu největší kvalitu.

Ve wraithu máte nad hlavou něco jako noční oblohu posetou hvězdami. Za dokonalou iluzí stojí více než tisícovka ručně poskládaných optických kabelů. V tu chvíli mi to přišlo lehce kýčovité, nyní, když je auto dávno vráceno a já studuji poznámky chvatně načmárané do papírového diáře, přijde mi to jako originální a esteticky zajímavý prvek výbavy. Každá obloha může být jiná, pokud bude chtít zákazník zobrazit na strop souhvězdí Malý vůz, dostane ho.

Musíte se značně soustředit, abyste v interiéru poznali prvky z BMW. Ano, multimediální systém je prakticky stejný, má jenom o trochu jiné grafické schéma, ale zase je kompletně přeložený do češtiny a opravdu přehledný.

Snad kromě víčka nádrže s černým plastem (kompletně převzatého z BMW řady 7) uvnitř není nic, co by připomínalo mnichovské modely. Pokud je nějaký viditelný díl stejný, obvykle u něj při bližším zkoumání zjistíte, že má podobný základ, ale výběr materiálu je jiný, kvalitnější.

Wraith i Ghost se ukazují jako neuvěřitelně tiché automobily. Je to úplně jiný svět, ve kterém i klakson z vlastního auta zní jakoby vzdáleně. Je to místo, které vás dokonale oddělí od aktuálního provozu, v tom jsou modely z Goodwoodu skutečně jedinečné. Auta za tři milióny to umí také, ale není to tak nenuceně dokonalé.

V kupé wraith, které ze sedanu technicky vychází, je vzadu logicky méně místa. Stále si tady ale bez problémů sedne i vyšší jedinec (dobře, na hlavu místa zase až tolik není) a může absolvovat stovky kilometrů dlouhou jízdu. V prodloužené verzi ghostu máte na zadních, dostatečně dimenzovaných sedačkách pro pohodlné rozvalení před koleny mnoho prostoru.

Dnes už neplatí, že si auta se slavnou soškou nemůže jejich majitel sám řídit (v případě ghostu podle tvrzení automobilky usedá za volant osm majitelů z deseti) a dávný mýtus, že v případě poruchy je Rolls-Royce nemožné táhnout, také neplatí. Vpředu i vzadu jsou oka, která to snadno umožňují. Jak moc to bude esteticky zajímavé pro kolemjedoucí pozorovatele, už je věc druhá...

Nenucenost 6,6litrového vidlicového dvanáctiválce z líhně BMW je dokonalá. Dokonce natolik, že si ani nevšimnete, že nejde o atmosférickou jednotku, ale přeplňovanou dvěma turbodmychadly.

Není to tak, že by se motor hnal do otáček, on vás prostě tlačí vpřed, a když budete chtít, tak i hodně dramaticky. Ono s výkonem přes 600 koní a nejméně 800 Nm (od 1500, respektive 1650 otáček) se není čemu divit.

Otáčkoměr v autě není, místo něj je zde tzv. „Power reserve“, při normální jízdě je procentuální zatížení někde na patnácti dvaceti procentech, až plný plyn ručičku vyžene nad 50 procent, na sto se nedostanete nikdy. Tak jemné, tiché a důstojné svezení s žádným jiným autem nezažijete. Nesmíte se ale vydávat směrem k elektronicky omezené nejvyšší rychlosti (250 km/h), kdy už komfort, odhlučnění a další typické atributy nefungují tak dokonale jako při jízdě rychlostí o 100 km/h nižší.

Převodovku ZF původem rovněž od BMW v mnichovských modelech vždy chválíme, ve zkoušených rollsech proto nepřekvapí, jak jemně řadila a zcela suverénně zvládala i pomalé popojíždění při pomalé jízdě. Chybí páčky pod volantem pro řazení, ale ruku na srdce – zde opravdu nejsou potřeba.

Tankovat stačí natural 95, v obou vozech se naše dlouhodobá spotřeba pohybovala mezi 15-16 litry, při jízdě městem stoupala ke dvaceti – přesně jak uvádějí homologační údaje.

Pochopit filozofii automobilky Rolls-Royce znamená zažít ji. Je to na jedné straně elitářská snobská záležitost, na straně druhé je to neuvěřitelně tiché, komfortní a poctivě udělané auto s obrovským kouzlem.

V dnešní uspěchané době je velice povznášející vidět, jak lze automobily vyrábět de facto manufakturním způsobem, hezky pomalu a s rozvahou. Ono, když se jedno auto montuje celý měsíc, na kvalitě zpracování to musí být znát.

Rolls-Royce je jako dokonale zahraná symfonie, je to auto s konzervativní duší. Není bez chyb, ale pokud nějaké má, odpustíte mu je. A cena, o kterou se sníží vaše bankovní konto? Řečeno Henry Rollsem: kvalita zůstává, cena se zapomene.