Test nového Mini Cooperu S: britská ikona povyrostla, jezdí stále výborně

Na první pohled vypadá nová, v pořadí třetí, generace skoro stejně jako ta druhá. Ostatně měnit britskou ikonu nebylo třeba, větší zásahy by byly na škodu. Vnější design se tak změnil jen drobnými retušemi, které nové mini ještě více zakulatily a zmodernizovaly. Větší jsou zadní světla, vpředu pak jiné mlhovky, diody pro denní svícení (v horní části předních světlometů) a spodní část nárazníku.

Jestli je novinka hezčí, posuďte sami, hravost si ale vzhled rozhodně zachovala – obzvláště když si koupíte výrazný lak, kombinovaný s černými zrcátky a střechou. Standardem jsou patnáctipalcová kola, v příplatkové výbavě budou figurovat i disky s průměrem 18 palců (ty má i testované provedení). A pak vizuálně není co řešit, Mini Cooper S je pastvou pro oči.

Mini pro modelový rok 2014, postavené na nové platformě UKL1, kterou využívají i nové modely BMW s pohonem předních kol, je 3821 mm dlouhé, 1727 mm široké a 1414 mm vysoké. V porovnání s předchůdcem tedy narostlo ve všech směrech: je o 98 mm delší, o 44 mm širší a o 7 mm vyšší. Rozvor náprav je větší o 42 mm (2495 mm). Zvětšil se i zavazadelník na současných 211 litrů.

Bylo to nutné, respektive pomohlo to? Částečně ano, i tak ale nové mini stále berte jako auto pro dva, v nouzovém případě pro tři až čtyři cestující. Vzadu je velmi obtížné sednout si za řidiče s výškou 180 a více centimetrů – dva cestující  s výškou do 175 cm si dozadu – po složitém nastupování skrz malý vstupní otvor – sednou, přílišného komfortu v oblasti nártů, kolen či hlavy si ale neužijí.

Zavazadelník sice narostl a díky absenci rezervního kola je poměrně hluboký, jeho rozměry jsou i tak nadále skromné, zejména co se délky týče. Praktičnost u tohoto třídveřového mini jednoduše nehledejte.

Přední sedačky jsou pohodlné s dobrým bočním vedením i možností posunu níže k podlaze, nechybí ani možnost vysunutí podpěry pro stehna jako v modelech od BMW. Výtečný je i tříramenný volant s optimálním průměrem, který je ale nutné držet ve (správné) poloze „tři čtvrtě na tři”, jinak není úchop příliš pohodlný. Výhled z auta je bezproblémový do všech stran s výjimkou semaforů – na většinu je skrz malé okno horší výhled. Tlačítka pro elektrické stahování oken už nejsou umístěna na středové konzole, nýbrž v levých dveřích, kde jsou lépe po ruce.

Novinkou je startování pomocí červeného spínače na středu přístrojové desky, hned vedle je vypínání standardně dodávaného systému start/stop, takže to máte hezky po ruce. Velkou změnou je i umístnění rychloměru za volant, namísto dřívějšího umístění uprostřed na obrovitém „budíku” o velikosti jídelního talíře. Tradiční parkovací brzda se naštěstí zachovala.

V kabině přibyl head up displej, který promítá údaje z navigace a rychlost vozidla před řidičem, jde ale o levnější řešení s vysouvacím sklíčkem à la Peugeot a v praxi jde o vcelku zbytečný prvek příplatkové výbavy – rychlost v digitální formě dobře vidíte na displeji palubního počítače.

Mezi další nové prvky výbavy patří aktivní tempomat, samočinné přepínání dálkových světel nebo ukazatel aktuální povolené rychlosti, které Mini dostalo od BMW. Většina majitelů se bez těchto vymožeností obejde, nabídku příplatkové výbavy ale Mini rozšířilo, a kdo chce, připlatí si.

DNA od mnichovské automobilky prozrazuje i nový displej o velikosti 8,8 palce s ovládáním tlačítky à la iDrive, kterým konfigurujete navigační či multimediální systém. Okolí velkého displeje je podsvíceno různými výraznými barvami, což působí lehce pouťovým dojmem.

Hned při prvním rozjezdu nás nepříjemně překvapila příliš měkká spojka, která s malou nadsázkou reaguje systémem on/off. Chod pedálu postrádá dobrou dávkovatelnost a cit, pokud nás paměť neklame, v minulé generaci to bylo o dost lepší. Elektricky posilované řízení (dříve hydraulicky) reaguje rychle, na informace o zatížení předních kol tuhnutím ale zapomeňte. Brzdy se dobře dávkují, bezproblémová je i jejich účinnost. Při prudkém brzdění ale očekávejte, že záď bude neklidnější.

Tlumiče mají celkově tužší charakteristiku, která některé typy nerovností nedovede komfortně odfiltrovat. Také drobně zdrsnělý povrch dělá tlumičům problémy, na menším komfortu se podepisují jednak větší kola (testované auto 18 palců) a také výhradně runflatové pneumatiky, jiné k mini oficiálně nedostanete.

Na technických tratích vynikne mimořádná hravost. Mini se s ohromnou ochotou vrhá do zatáček, výborně drží zvolenou stopu a je nádherně neutrální. Naladěním podvozku jednoznačně patří mezi to nejlepší mezi auty s předním pohonem. Elektronická stabilizace je vypínatelná ve dvou krocích, i na limitu je tohle auto předvídatelné a nezáludné. Dostupnou trakci ale v limitních situacích omezuje absence mechanického diferenciálu s omezenou svorností.

Pod kapotou nového mini jsou vůbec poprvé tříválce (jeden vznětový a dva zážehové), srdcem verze S je ale přeplňovaný dvoulitr (dříve přeplňovaná šestnáctistovka). Čtyřválec má vstřikování paliva, proměnné časování sací i výfukové vačky (Double-Vanos) a plně variabilní rozvod Valvetronic od BMW.

Motor lineárně zatahuje až k omezovači, tedy lehce nad 6000 otáček. Prakticky od volnoběhu až do 4750 otáček máte k dispozici masivních 280 Nm točivého momentu (při overboostu 300 Nm), mezi čtyřmi až šesti tisíci je zátah opravdu výborný. Díky velkému točivému momentu už od nízkých otáček je motor velice pružný, podřazovat nemusíte ani při zrychlování z osmdesátky na šestku.

Mimochodem, trojku můžete „roztáhnout” až na 150 km/h, při dálniční stotřicítce motor točí rovné tři tisíce otáček. S přibývající rychlostí se zvyšuje i aerodynamický hluk, na dlouhé dálniční přesuny tohle auto není konstruované.

Šestistupňová manuální převodovka se jeví ideální volbou, klade mechanický odpor (byť trochu umělý), má krátké dráhy a dá se s ní řadit rychle. Při zapnutém sportovním režimu umí převodovka při podřazování sama dát meziplyn.

Při klidné jízdě ukázal palubní počítač spotřebu 6,5 litru, výraznější sešlapávání pravého pedálu vyžene spotřebu mezi osm až devět. Pohonná jednotka má v nízkých otáčkách nezajímavý zvuk, s přibývající intenzitou práce motoru příjemně stoupá do bručivého barytonu a při prudkém ubrání plynu se dvě centrálně umístěné koncovky výfuku (podle nich poznáte verzi S) odvděčí jasně slyšitelným odfrknutím. Mini umí své motory naladit mimořádně zajímavě, jde však výhradně o verze John Cooper Works. V případě „eska” zvuk výfuku rozhodně nezní špatně, jde o takový zlatý střed mezi hlučným naladěním a tichým projevem.

Základní cena je na tak malé auto samozřejmě vysoká, k pořizovacím nákladům je ale nutné zahrnout image, kterou nenabídne žádné jiné malé auto (možná ještě Fiat 500, ale ten jezdí hůře než mini). Doplácet za příplatky? Není příliš za co, už základní výbava pro Cooper S obsahuje vše důležité, patrně jedinými nepovinně-povinnými prvky, za které si budete připlácet, tak budou větší kola (standardem jsou litá, šestnáctipalcová) a metalický lak (ideálně v dvoubarevné kombinaci s některými díly karoserie).