Test Citroënu ë-C4: Komfort na prvním místě

Divoký exteriér nového Citroënu C4 se představil už v loňském roce spíš jako náhrada neortodoxního modelu C4 Cactus než dávného hatchbacku C4. Nechci zabíhat do podrobností historie tohoto modelu, té se věnoval kolega při testu konvenční varianty; nová C4 je crossover, stejně jako se dal vnímat cactus, a i její design je poměrně odvážný.

Jen se na něj podívejte – světelný podpis na obou koncích auta vypadá, jako by byl zlámanou linkou, odhalit na přídi nějakou tvář, v níž by světlomety tvořily oči a maska ústa, je v podstatě nemožné, a zadní sklo, skloněné ve snaze připomínat kupé, dělí spoiler na dva kusy.

Přesto jsou detaily C4 poutavé. Všimněte si, jak se z šípů loga na přídi táhnou linky do světlometů, nebo jak členité jsou zadní lampy spolu s prolisem na pátých dveřích. Nejsem si jistý jen rámečky okolo předních mlhovek a v dolní části předních dveří, které mají trochu jiný odstín modré, než zbytek karoserie, ale vnímám je jako odkaz na tzv. Airbumps původního cactusu.

Nasedám dovnitř a okamžitě si všímám vysokého a tlustého prahu, který musím překonat. A záhy také schodu pod sedačkou řidiče – jak později zjistím, kvůli němu není příliš pohodlné jezdit s levou nohou skrčenou pod sedačku. Důvod je jednoduchý – sedím v elektrické verzi, nazvané ë-C4, a v podlaze je uložena baterie.

Třebaže dnes Citroën plní roli levnější značky v portfoliu koncernu Stellantis, vždycky měl za cíl přepravovat svou posádku v co největším pohodlí. A sedačky tomu napovídají – jsou rozměrné a díky speciální pěnové výplni příjemně měkké. Bohužel v nepříliš příjemné kůži, která je čtyřicetitisícovým příplatkem, se záda potí, i když je venku pod 20 °C; látka by udělala lepší službu.

Adekvátně tomu, že je vůz stavěný na to, aby řidiče co nejméně obtěžoval, je i velmi jednoduchý přístrojový štít. Je to malý displej, který prostě ukazuje rychlost, míru zatížení pohonného ústrojí a stav baterie s dojezdem – to je všechno.

Alternativně lze zobrazit např. mapu, výstup jízdních asistentů nebo podobné věci. To sice přijdete o zobrazení míry zatížení pohonného ústrojí, ale chcete-li prostě jezdit, nutně ho vidět netřeba. Ve výbavě je i head-up displej, ovšem promítaný „postaru“ a hlavně levněji na výklopnou destičku, nikoliv na čelní sklo.

Rozměrný centrální displej trvale zobrazuje nastavenou teplotu v obou půlkách auta. Je tu dvouzónová klimatizace; která má ovšem k ovládání vlastní panel s fyzickými tlačítky – s velmi příjemnou haptickou odezvou, mimochodem – takže polovina složitosti infotainmentu někdejšího koncernu PSA zmizela. Ten zbytek, tedy možnosti nastavení rozeseté do různých míst, zůstal, ovšem díky zmíněnému panelu se mi s infotainmentem žije lépe než v peugeotech.

Je trochu škoda, že rádio ukáže předvolby jen po pěti, ne po šesti, jak je většinou zvykem. Na druhou stranu, lze si tu zobrazit historii spotřeby energie, což hračičky, jako jsem já, potěší.

Stejně jako velmi dobré odhlučnění interiéru nebo jeho drobné detaily, které činí život na palubě příjemnější, třebaže nejsou vždy dokonalé. Před voličem převodovky je odkládací prostor na telefon, ovšem je třeba ho tam dát na výšku, takže nemůže být zároveň připojený kabelem k nabíjení či zrcadlení. A před spolujezdcem je speciální výsuvný držák na tablet, takže může pohodlně za jízdy sledovat film. Anebo třeba tzv. tripmeter při orientační rallye.

Naopak nejvíc k zlosti je volič převodovky. Minimalistická páčka s motivem šípovitého ozubení se totiž musí v pozici D či R téměř sekundu podržet, aby auto změnu zaregistrovalo. Chce to zvyk a pevné nervy.

Elektrická C4 je k mání v jediné variantě pohonu – s elektromotorem o 136 koních výkonu a baterií o kapacitě 50 kWh. Pohonné ústrojí je stejné jako např. v Opelu Corsa-e, s níž C4 sdílí platformu. Jízdní projev citroënu je však od corsy zásadně odlišný. Reakce na plynový pedál jsou vlažnější zejména při rozjezdu; nečekejte divokost, jako např. u Renaultu Zoe.

Esem v rukávu je však podvozek. C4 dostala speciální tlumiče s progresivními hydraulickými dorazy, které debutovaly už na modernizovaném cactusu před třemi lety. Jejich principem je, že kromě klasických gumových dorazů běžných tlumičů pérování jsou tady na každém konci dráhy hlavního tlumiče ještě dorazy hydraulické, navíc s progresivní tuhostí.

De facto to tedy jsou tři tlumiče v jednom a díky tomu může být hlavní tlumič velmi měkký, ale zároveň za jízdy auto nedostane tvrdou ránu do dorazu. Výsledkem je neobyčejně komfortní jízda, podvozek filtruje nerovnosti tak dobře, že na kvalitní šotolinové cestě skoro ani nepoznám, že nejedu po asfaltu.

Měkkému podvozku odpovídá i abnormálně lehké řízení – které ovšem, když aktivuji adaptivní tempomat, ztuhne. Navzdory tomu všemu ale díky nejtěžší komponentě – baterii – v podlaze ë-C4 neprotestuje ani při svižnějším svezení. Není to žádný sporťák a taková jízda vás nebude bavit dlouho, ale daní za komfort zkrátka není nutnost jezdit pomalu.

Dokud jezdím „kolem komína“, tedy po městě a blízkém okolí, mám docela důvěru i v ukazatel dojezdu na displeji. Když ale s 85% nabitím a 260 kilometry dojezdu na displeji vyrážím po dálnici do Jihlavy rychlostí okolo limitu, nějakých pětadvacet kilometrů před cílem radši zpomalím a po ujetých 123 km připojuji C4 k nabíječce s pouhými 40 km dojezdu na displeji.

Cestou zpátky už jedu pomaleji a pokles čísla na ukazateli dojezdu lépe odpovídá tomu, co reálně ujedu. Rozdíl ve spotřebě při rychlostech 110 a 130 km/h je značný a ukazatel dojezdu je velmi citlivý na aktuální styl jízdy. Celkový průměr spotřeby za 682 ujetých kilometrů činil 17,7 kWh/100 km, což je překvapivě méně, než udává katalog.

Elektrická verze Citroënu C4 nakonec dává perfektní smysl. S cenou od zhruba osmi set tisíc korun není mezi elektromobily dvakrát drahá a nic vás v ní neponouká k ostré jízdě – je stavěná v prvé řadě na klidnou jízdu a na to, aby si posádka co nejvíc užívala komfortu na palubě.

Vyjma ospalého voliče převodovky a trochu nepohodlné pozice nohou za volantem – kromě zmíněného schodu pod sedačkou řidiče jsou také pedály na můj vkus příliš blízko – mi na ë-C4 vlastně nic nevadí. A třebaže bych ji sobě nekoupil, kdyby v ní jezdila moje drahá polovička – které se mimochodem velmi líbí – rád bych se v ní taky občas svezl.