Stará škola. Test Mitsubishi Outlander s atmosférickým dvoulitrem

Outlander doplácel na svůj vnější vzhled, který většinovému evropskému oku moc neladil. Několikerá omlazení sice znamenala pár kosmetických změn, ale pořád budeme chápat, když řeknete, že se vám tohle auto jednoduše nelíbí. Množstvím chromu na přední masce je určeno spíše do asijských zemí, ve výrazné červené barvě ovšem outlander vysloveně škaredý není. Alespoň z některých úhlů.

Z hranatých tvarů těží interiér, respektive posádka v něm. Místa je v outlanderu dost vepředu i vzadu, sedačky jsou dobře tvarované a díky přiměřeně tvrdé výplni pohodlné.

Na prostornost si nebudete stěžovat ani při přepravě zavazadel, 667 litrů v pětimístném uspořádání (po drobné přestavbě za 1200 korun) je příjemnou hodnotou. Zadní sedadla jsou navíc nejenom sklopná, ale i posuvná o 250 mm. A zadní opěradlo lze polohovat. Variabilita je v této třídě málokdy vídaná.

Interiér celkově působí zastarale, zároveň ale robustně. To by mohlo vyhovovat především dříve narozeným řidičům, kteří mají – kromě multimediálního systému - na každou funkci samostatné, vhodně velké tlačítko. Esteticky to v kabině vypadá jako v autech před patnácti lety, milovníci jednodušších řešení si přijdou na své. A estéti? Ti se nesmí podívat třeba pod ovladače klimatizace, kde je pět (!) zaslepených tlačítek. Velice dobrá je čitelnost obou „budíků”.

Nedobrý je naopak multimediální systém Pioneer s titěrnými tlačítky a dotykovým sedmipalcovým displejem. Ovládání není intuitivní, grafické zpracování má také k dokonalosti daleko. Je to vskutku nepovedené, ovšem vzhledem k omezené možnosti individualizace výbav ani jinou volbu nemáte a tento systém dostanete standardně ke všem verzím limitované edice „100 let” (tu jsme ostatně zkoušeli). Při koupi modelového roku 2017 za multimediální systém zaplatíte nejméně 27 tisíc, pro modelový rok 2018 už nepřiplácíte ani korunu.

Převodovka CVT s proměnným převodem má šest stupňů a trápí ji typické neduhy tohoto druhu automatických převodovek - tedy občasné zvýšené otáčky, při nichž ale auto jede konstantní rychlostí. Řadit můžete i velkými (chválíme) pádly pod volantem, ne vždy ale na vaše pokyny bude automat reagovat.

Při rychlosti 90 km/h na šestý rychlostní stupeň točí motor 2000 otáček, při 130 km/h to je 2800 otáček. Druhou možností je pouze pětistupňová, přímo řazená převodovka. A navíc přijdete i o možnost mít na autě nápis 4WD.

Námi naměřená spotřeba během podzimních jízd se pohybovala kolem osmi litrů, což na „čtyřkolku” s automatem není vůbec špatné. Dynamika motoru je pouze průměrná (ono skromných 195 Nm při 4200 otáčkách o lecčems vypovídá), k tomu, aby výrazněji akceleroval, je potřeba jej točit. Ve vyšších otáčkách ubyde akustický komfort a projeví se jadrnější zvuk vytočeného motoru.

Špatné je řízení, jehož posilovač je nastaven tak, že se nevrací na středovou polohu a zůstane vám mírně vyosený, dokud na něj rukama nezatlačíte. Je to velice nepohodlné a třebaže to možná ušetří pár kapek paliva, je to nesmysl. Něco podobného mělo i nedávno testované Suzuki Ignis. Vzpomínáme na modelový rok 2016, kde jsme právě řízení outlanderu chválili za dobrou zpětnou vazbu.

Funguje to dobře, z auta je cítit robustnost. Podvozek se zadní víceprvkovou nápravou karoserii pevně drží a je předvídatelný. Snad jen z hlediska komfortu bychom možná vyměnili efektní 18palcová kola za ta o palec menší. Tlumiče jsou tužší, při rychlé jízdě na okresce to ale nevadí, naopak tady by měkké naladění auto rozhoupalo.

V nabídce jsou tři motorizace, kromě benzínového motoru o výkonu 150 koní (a plug-in hybridu PHEV) zde jsou dvě verze 2,2litrového turbodieselu - naladěné na 150 nebo 180 koní. Diesely máte standardně s pohonem obou náprav.

Pohon všech kol - spoléhající na elektronicky řízené spojky a aktivní, elektronicky ovládaný nápravový diferenciál AFD - lze připojit trvale, tlačítkem vedle převodovky. To je netypické řešení, protože většina SUV to nechává čistě na řídící jednotce mezinápravové spojky. V případě outlanderu se můžete sami rozhodnout, kdy vícelamelová spojka připojí zadní kola. Světlá výška 190 mm je dobrým průměrem mezi SUV; do terénu s blátem, výmoly a dalšími lehčími překážkami se nemusíte bát vjet.

Potěší pětiletá záruka a dobré základní ceny, každou chvíli snižované nějakou „akční nabídkou”. Horší jsou možnosti pro individualizaci celkem dvou výbavových stupňů, ale i to je pro japonské automobilky typické. Ale vlastně to nevadí. Už základní výbava totiž obsahuje všechno důležité, prvků, za které byste mohli připlácet, je poskrovnu.