První jízda v BMW řady 4: Zapomeňte na zuby

Když se řada 4 představila, svět oněměl úžasem. Bohužel ne úplně v pozitivním slova smyslu. Nikdo nemluvil – a dodnes nemluví – o ničem jiném, než o gigantických bobřích zubech, které nahradily tradiční ledvinky.

Na straně BMW to však není chyba. Designéři mohli navrhnout ledvinky normální velikosti; ba co víc, jsem si jist, že jsou mezi návrhy, které skončily v koši. Ale to by „čtyřka“ byla jen zmenšenou kopií řady 8 – mimochodem vynikajícího auta – proběhla by médii a bylo by ticho. Právě proto, že je design přídě tak kontroverzní, jakákoliv fotka nové řady 4 vyvolá vášnivou debatu. Pořád se o ní mluví, i když je na světě už několik měsíců.

Jenže se mluví jen o designu, a na ten auto nejezdí. Říkal jsem si, že by „čtyřka“ mohla být menší, levnější, jaksi „lidštější“ verzí „osmy“ – a když jsem tedy dostal příležitost se s ní projet, neváhal jsem. V naději, že to bude zadokolka, jsem před silným benzínovým šestiválcem dal přednost slabému turbodieselu, ale o tom až později.

Usedám za volant mezi příjemný středový tunel a neobyčejně vysokou hranu dveří, samozřejmě s bezrámovými okny. Přijde mi, že sedím strašně nízko, že nemůžu vidět ven, ale když se dívám kolem sebe, je všechno v pořádku. To jen ty boky jsou vysoko.

Interiér je totožný, jako u všech ostatních BMW, což znamená výbornou ergonomii a také velmi dobrou kvalitu zpracování, třebaže ne tak dokonalou, jako v případě „sedmičkového“ sedanu či SUV.

Že tohle BMW patří do dolní půlky nabídky, ukazuje i ovládací panel na středovém tunelu bez blyštivých křišťálů. Je však díky tomu praktičtější, neboť touchpad na ovladači iDrivu je matný a nesrovnatelně lépe se na něm prstem píšou písmenka, když něco zadávám do navigace.

Seznámení proběhlo velmi rychle, tak ještě nastavit sedačku – na zadní místa se ani nepokouším soukat – a můžeme vyrazit. Nastavitelné bočnice dobře drží, jen bych si v sedadlech z M-paketu představoval lepší boční vedení i na sedáku.

Stodevadesátikoňový turbodiesel jen těsně není nejslabším motorem v nabídce a musí rozpohybovat nejen všechna čtyři kola, ale hlavně více než 1,7 tuny pohotovostní hmotnosti, což není zrovna málo. Já ale vyrážím do deště, takže mám dojem, že mi výkon chybět nebude, a i ta nechtěná čtyřkolka se bude hodit.

Motor startuje bez přílišných vibrací a netrpí jimi ani na volnoběh za studena; mnichovští inženýři si s odhlučněním dali opravdu záležet a povedlo se jim to. Své palivo motor nezapře, ale že by posádku nějak rušil, to v žádném případě.

Vyjíždím na dálnici a trochu přidávám plyn; rozumně nad dálniční limit se „čtyřka“ dostává svižně a je v těchto rychlostech sebejistá. Ve výbavě je adaptivní tempomat, který funguje velmi dobře; jeden by to očekával u auta z Německa, které je protkané dálnicemi, ale úplně pravidlem to není.

Překonávám pár desítek dálničních kilometrů a za Berounem sjíždím do lesů a zatáček. Těším se na krásné podzimní barvy, ale pozdě mi dochází, že to znamená i spoustu mokrého listí na silnici. Ale co, pro podvozek i pneumatiky to bude o to náročnější zkouška.

Obojí si s vlhkou a leckdy rozbitou silnicí poradilo skvěle, přilnavost je výborná a auto je díky své koncepci krásně vyvážené a neutrální. Samozřejmě, s lehčím motorem vpředu a pohonem pouze zadních kol by byla příď ve změnách směru hbitější, ale „čtyřka“ není ostrý okreskový nástroj, zejména ne v tomto provedení.

Je mnohem spíš grand tourerem a podle toho se chová – nejradši má rychlé táhlé zatáčky na širokých silnicích s kvalitním asfaltem. Protože je ale o poznání menší než řada 8, příjemněji se s ní jezdí na užších cestách s horším povrchem a snáze se na nich vmáčkne mezi kamion a krajnici.

Jen je trochu škoda, že na určitém typu tupých, ale rychlých nerovností, kterými jsou silnice Středočeského kraje poseté, je odpružení hlučné. Nemám dojem nějakého odskakování a nerovnosti ani nejsou tolik cítit – přes obuté runflaty a tuhý podvozek M Sport – jen jde prostě od zavěšení trochu nepříjemný kravál.

Tím spíš to zaujme, protože je to v podstatě jediný hluk, který do interiéru proniká. Obtékající vzduch kolem auta i valivý hluk od pneumatik jsou odstíněné výborně.

Cestou zpátky do Prahy se snažím aspoň trochu vyzkoušet dynamiku základního turbodieselu. Samozřejmě to není žádná raketa; jako většina 180-190k „nafťáků“ jede moc slibně, když jste někde na 2/3 až 3/4 plynu, ale plný plyn je trochu zklamání. Přesto není dynamika nedostatečná – prostě takový dobrý základ.

Na palubním počítači hledám průměrnou spotřebu; jel jsem docela svižně, ale kvůli podmínkám ne zas moc, tak jsem zvědavý. Číslo 7,4 l/100 km, které ještě cestou po dálnici kleslo na finálních 6,8 litru, mě velmi příjemně překvapilo.

Jak svou první zkušenost s „čtyřkou“ uzavřít, mám jasno už od cesty domů – novou řadu 4 nelze jinak, než doporučit, i přes bobří zuby na přídi. A jen z malé části proto, že na ně zevnitř nevidíte.

Je to vážně dobré auto pro ty, kteří nepotřebují pořád převážet vzduch v kombíku, anebo si jím za příliš paliva razit cestu v SUV - a zároveň jsou za něj připraveni zaplatit spoustu peněz, pokud chtějí prvotřídní výbavu. Dokonce si dovedu řadu 4 představit i ve vlastní garáži, a třebaže nemám rád bílou barvu, tohle auto v ní vypadá vážně dobře. Kvůli mým osobním preferencím však radši s benzínovým motorem.