První jízda s novým Audi S3: Perfektní polykač okresek

Stálice segmentu ostřejších hatchbacků, ačkoli výkon má kolikrát vyšší než ty skutečně nabroušené, vstoupila do své čtvrté generace několik měsíců poté, co se jako poslední ze čtyřčat Octavia-Golf-Leon-A3 představila civilní verze.

Ta nás při prvním svezení nadchla – a zda tomu tak bude i v případě „eska“, zkouším na silnicích nedaleko Neuburgu na Dunaji, kde sídlí divize Audi Sport.

Připravená žlutá Audi S3 mají samozřejmě pohon všech kol a pod kapotou třísetkoňový čtyřválec, který spolupracuje se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou; manuál není k mání.

Podle prezentace má tato kombinace zvládat víc zabrat vnějším zadním kolem, když pod plynem vezmete zatáčku, a nastavitelný podvozek má být komfortní i pevný podle toho, jak zrovna chcete jet.

Přicházím k připraveným vozům a chtělo by se mi říci, že zvenčí si „es-trojku“ s ničím nespletete, ale opak je pravdou – až na čtyři koncovky výfuku můžete v podstatě všechny prvky pověsit i na základní turbodiesel díky paketu S Line. Přesto vypadá agresivně a žlutá barva mu v kontrastu s černými konturami velmi sluší.

Beru za kliku, usedám do sedačky s pevným a výrazným, ale dostatečně širokým bočním vedením. Displej místo přístrojového štítu je samozřejmý, stejně jako jeho relativně široké možnosti individualizace – základem zobrazení mohou být kruhy, vodorovné „budíky“ anebo otáčkoměr ve tvaru hokejky s rychlostním číslem uprostřed. Jeví se mi nejpřehlednější, proto ho vybírám.

S3 si zachovalo ovládání klimatizace pomocí fyzických tlačítek, ale když chci změnit teplotu, marně hledám červenou a modrou barvu. Teplota se ovládá neoznačeným tlačítkem přesně pod číslem a buď ho normálně zmáčknete shora, anebo za něj potáhnete zespoda.

Výdechy ventilace trčící z kapličky přístrojů jsou co do designu trochu pěstí na mé oko, ale jejich fungují docela hezky. Ten vlevo mohu snadno namířit na boční okno a ten vpravo mi nefouká zespoda na ruku, když chci něco udělat na středovém displeji, na rozdíl od uspořádání např. ve Škodě Octavia.

Tlačítkem startuji čtyřválec, ten zabrumlá do vcelku hlučného, ale nijak otravného výfuku. Prvních deset kilometrů jedu zvolna, abych zahřál olej – v zobrazení otáčkoměru hokejkou teploměr trvale vidím vlevo dole – a pak, když se objeví pár zajímavých zatáček, trochu přidávám. S3 se nenechá jen tak rozhodit, asfaltu se sveřepě drží pod plynem i bez něj, a když přepnu do režimu Dynamic, mám dojem, jako by nejvíc zabíralo vnější zadní kolo.

Do platformy MQB se ale podle automobilky nevejde diferenciál se skutečným vektorováním točivého momentu, takže ho vůz jen simuluje pomocí brzd, nicméně funguje to vážně hezky a zatáčky pod plynem jsou radost projíždět. Rozdíl oproti chování bez plynu je docela velký, při brzdění či prostém uvolnění plynu se vůz v zatáčce chová prostě jako předokolka – samozřejmě s přidaným gripem díky nižšímu posezu a širokým a kvalitním pneumatikám.

Během zhruba stovky kilometrů si všímám, že ačkoliv má vůz jízdních režimů několik, nejužitečnější jsou v podstatě dva. Comfort je na chvíle, kdy chcete jet v klidu, a voličem převodovky si jen přepínáte mezi D a S podle toho, jestli chcete jet v nízkých otáčkách skrz ves, nebo naopak svižně zrychlit za ní.

Anebo přimět převodovku, aby rychleji reagovala či v kopci nepodtáčela motor. Comfort totiž a základní dopředný režim převodovky při menším sešlápnutím plynu působí, jako kdyby auto říkalo něco ve smyslu „sice mám 310 koní, ale teď jich pracuje jen 50, zbytek šel na pauzu“ a reakce vozu jsou dost letargické.

Při vhodné kombinaci D a S je ale jízda příjemná a dá se jet i se slušnou spotřebou – můj průměr činil 8,9 l/100 km, což na 310 koní a pohon všech kol není vůbec špatné číslo.

Druhým způsobem, jak s S3 jezdit, je režim Dynamic. Ten standardně přepne převodovku do sportovního módu a vcelku úspěšně, avšak nikoliv dokonale se snaží i podřazovat před zatáčkami. Podvozek ztuhne, ale pořád není prkenný či tvrdý, zvuk výfuku je víc slyšet a auto mnohem rychleji reaguje na povely plynovým pedálem.

Takhle si dáte pár zatáček v tempu trochu svižnějším, anebo vážně ostrém, jak je libo, pak zpomalíte na vesnických 50 km/h a ve snaze nerušit domorodce přepnete převodovku voličem do režimu D. Auto se trochu zklidní, jede na mnohem nižší otáčky a má prostor vydechnout a zchladit rozehřátý motor, olej i brzdy. Pár desítek kilometrů v tomto režimu ukázalo na displeji průměr 14,7 l/100 km.

Vhodnou kombinací těchto dvou způsobů jízdy se z S3 stává auto, které polyká desítky kilometrů okresek jako nic. Ohromnou zásluhu na tom má podvozek, který, ať zvolíte jakýkoliv jízdní režim, je neuvěřitelně sebejistý, důvěru vzbuzující, tuhý, ale zároveň pohodlný, nedrncá a nerovnosti – ano, i v Německu se dají najít rozbité okresky – pohlcuje velmi přesvědčivě. A taky sedačky, které to nepřehánějí se snahou o sportovnost, ale skvěle ji kombinují s komfortem.

Právě zejména z těchto dvou důvodů bych si S3 dokázal představit ve vlastní garáži, kdybych hledal rychlý kompakt, a to i za těch 1,2 milionu korun, které nejméně stojí. Zvolil bych radši sedan, protože mám sedany radši, ale to na kvalitách hatchbacku nic nemění.