Ponorce od Volkswagenu je 65 let, krásná a prostorná je neskutečně

Pětašedesát let starý Volkswagen Transporter je neuvěřitelně prostorné auto. Z dálky to úplně nevypadá, když si ale sednete dovnitř na pohodlné měkké sedačky, nad hlavou i před sebou máte spoustu místa. Osobní verze uveze šest ragbistů a při troše snahy klidně i těch devět lidí, na které byl tenhle minibus, Němci a nejenom jimi přezdívaný Bulli (BUs a LIeferwagen - dodávka), dimenzován.

Na počátku asi nejúspěšnějšího užitkového auta všech dob nebylo slovo, ale skica holandského dovozce volkswagenů Bena Pona. Při návštěvě Wolfsburgu uviděl speciálně postavený plošinový vůz pro převoz palet, který sloužil výhradně v rámci německé automobilky a sériově se nevyráběl. Poháněl jej vzadu umístěný, vzduchem chlazený motor z modelu Brouk. A podle firemní legendy právě zde dostal pan Pon nápad postavit užitkový vůz s technikou brouka a trambusovou karoserií.

Svůj nápad v podobě skici předal šéfovi automobilky Volkswagen, Heinrichu Nordhoffi, který rozhodnul, že takovýto automobil by měl být vyráběn. To bylo v roce 1948, kdy se poražené Německo ekonomicky těžce zvedalo. Už o pouhý rok později byla na světě studie a po dvou letech se v roce 1950 rozjela sériová výroba. V případě osobních verzí šlo de facto o první MPV na světě; jednoduché tvary, maximálně využívající vnitřní prostor, byly bez nadsázky geniální.

Automobil dlouhý 4,15 metru uvezl 750 kg nákladu a jel rychlostí až 90 km/h. Poháněl jej vzadu uložený, vzduchem chlazený plochý čtyřválec se zdvihovým objemem 1,1 litru a výkonem 25 koní (18 kW). Transporter s interním označením Typ 2 („jedničku” coby první model Volkswagenu měl neméně legendární brouk) v průměru spotřeboval deset litrů paliva na sto ujetých kilometrů. Typickým znakem bylo dělené přední okno a obrovské logo VW na přídi.

Kromě užitkové verze vzniknul i minibus pro 7-9 osob, sanitní vůz, valník, obytné a další varianty. Vzduchem chlazené motory se v modelové řadě transporter udržely až do roku 1982 a generaci T3. Mimochodem, v říjnu 1962 mohla automobilka oslavit milión vyrobených transportérů. To už se ale licenčně vyráběl v Brazílii, Austrálii a v Jihoafrické republice. Ohromné popularity se T1 těšila ve Spojených státech, kde si jej oblíbila „květinová generace”. Mír, láska, svoboda a... T1.

Tenhle konkrétní červeno-bílý kus nám přivezl ukázat jeho majitel, Tomáš Hanousek z českého Transporter klubu. Jde o auto dle americké specifikace, dovezené z Pensylvánie a za statisíce korun a sedm let práce zrekonstruované do dnešního dokonalého stavu.

Vzadu bublá nový motor, který ani nepotřebuje přidávat olovo a bere si 10 litrů naturalu 95 na sto ujetých kilometrů. Jde o nejsilnější patnáctistovku o výkonu 55 koní (40 kW). Pro zajímavost: vznětový motor se v transporteru objevuje až od září roku 1980 – jde o šestnáctistovku o výkonu 37 kW (50 k).

Jistě, když později zkoušíme tuhle nádhernou ponorku, jak se tomuto modelu přezdívá v Česku, je to auto kochací. Rychlost nečekejte. Převodovka, přenášející výkon na zadní kola, je manuální a má čtyři rychlostní stupně plus zpátečku. Plně synchronizované řazení je přesné a relativně snadné, nesmíte ale moc pospíchat a pohyby předlouhou a úzkou pákou uspěchat.

Volant je obří, ale otáčí se jednoduše, silné paže nejsou k řízení potřeba. Ponorka ovšem vůbec nedrží přímý směr a i při jízdě na rovině je nutné neustále korigovat volantem vytyčený směr. Dovnitř proudí čerstvý vzduch z bočních oken (vyklopit lze dokonce i ta čelní), tento model má i obří látkovou otevírací střechu.

Celkem se vyrobilo 1 782 775 kusů první generace transporteru, a to ve čtyřech barevných kombinacích (červeno-béžová, modro-béžová, zeleno-béžová a celobéžová vyhrazená pro model samba s otevíratelnou střechou; užitkové verze měly jiné barevné varianty).

V Česku těchto unikátních vozů najdete zhruba čtyřicet, přičemž v pojízdném stavu je jich přibližně polovina. Ceny špičkově zrestaurovaných verzí jsou zhruba na úrovni tří miliónů korun, ale většina majitelů-srdcařů by vám svůj skvost stejně neprodala.