Pohled do budoucnosti, řídili jsme vodíkovou Toyotu Mirai

Princip výroby elektřiny reakcí vodíku s kyslíkem není nový. V 19. století se objevil jako kuriozita a za rozvoj můžeme být vděčni tzv. vesmírnému závodu, kdy spolu USA a SSSR soutěžily v dobývání vesmíru. V autě byl tento systém poprvé použit v roce 1966, kdy koncern General Motors představil dodávku Electrovan. A pak bylo dlouho ticho.

Až do 21. století, kdy se začala objevovat první skutečně použitelná osobní auta s pohonem na vodíkové palivové články. Říká se jim Fuel Cell Electric Vehicles, FCEV, česky „elektromobily s palivovými články“, protože o pohon auta se stará elektromotor. V případě černé Toyoty Mirai je umístěn na přední nápravě a dává 154 koní a 335 N.m.

Rozdíl oproti bateriovým elektromobilům je ten, že elektřinu nedobíjíte dlouhé hodiny do velké baterie, nýbrž si ji vůz na palubě sám vyrábí, a to právě v palivovém článku. V tom reaguje vodík s kyslíkem na vodu za vzniku elektřiny. Voda se vypouští do ovzduší ve formě páry a elektřina putuje kabely do elektromotoru, který pohání vozidlo.

Kromě toho je tu ještě malá, 1,6kWh niklo-metal-hydridová baterie, z níž je auto poháněno v nízkých rychlostech, nebo naopak pod velkou zátěží, když elektřina z palivového článku nestačí na potřebné zrychlení. Ta je nabíjena hlavně rekuperačním brzděním.

Současná Mirai je sice vůz starý téměř přesně pět let, ale taky je to auto, které se u nás neprodává – nejsou tu totiž žádné veřejně dostupné čerpací stanice na vodík. Toyota ale přesto jeden kousek přivezla, abychom se s ním mohli svézt – krátce, samozřejmě, protože nejbližší možnost naplnění paliva je v Německu.

Po nastoupení na místo řidiče je těžké si uvědomit, že tohle auto je na světě už pět let. Jednak proto, že kabina vypadá pořád jako z vesmírné lodi, a hlavně kvůli výbavě. Dnes jsou prvky jako adaptivní tempomat s aktivním hlídačem jízdních pruhů naprosto normální, ale před pěti lety to bylo skoro zjevení.

Podobně temný jako zevnějšek je i interiér. Na denním světle vypadají některá jeho místa nikoliv černá, ale velmi, velmi tmavě modrá. Možná se mi to jen zdá, ale vypadá to zajímavě.

Sedačky jsou v kabině jen čtyři, ovšem ty přední jsou výborné – dobře drží tělo a jsou velmi pohodlné.

Jedinou nevýhodou snad může být, že sedím dost vysoko, pod předními sedadly je totiž onen palivový článek. A za opěradly těch zadních je zase menší ze dvou nádrží na vodík a zmíněná NiMH baterie, takže zavazadelník českého chalupáře opravdu nepotěší.

A jak Mirai jezdí? Stručně řečeno jako elektromobil. Její hmotnost 1925 kg (se 75kg eurořidičem) je znát, opravdu to není lehké auto, ale váha nezatěžuje přední nápravu, vůz působí těžce spíš uprostřed a vzadu.

Příď tedy ochotně reaguje na změny směru a v prvním zlomku sekundy mi nepřijde, že by se třemi chlapy na palubě vůz vážil přes dvě tuny, ale vzápětí se váha projeví.

Cítit je i při zrychlení. Mirai nabízí zátah v nízkých rychlostech jako každý elektromobil, ale 154 koní není nijak moc a v trochu vyšších rychlostech je to znát. Můžete ale přepnout do režimu Power, v němž je vůz podstatně svižnější, samozřejmě ale za cenu větší spotřeby energie.

Když už jsem nakousl spotřebu – moje krátká projížďka ukázala na displeji průměrnou hodnotu 1,3 kilogramu vodíku na 100 km. Toto číslo samo o sobě nic neřekne, takže pokračujeme – nádrže Mirai mají kapacitu 5 kg vodíku, na což by vůz měl ujet okolo 500 kilometrů.

Jeden kilogram vodíku aktuálně stojí na německých čerpacích stanicích 9,50 eura, tedy 242,58 Kč, prázdnou nádrž tak naplníte za 1213 korun.

Náklady na palivo tedy oproti benzínovému autu o tolik nižší nejsou, alespoň v Německu. Je tedy provoz vodíkového auta ekologičtější? Lokálně zcela jistě, protože z výfuku jde jen vodní pára, kterou kdybyste nechali zkondenzovat, mohli byste ji pít – chemickým složením je to čistá destilovaná voda.

Taky v Mirai na rozdíl od běžných elektromobilů nejsou baterie, na jejichž výrobu je nutné těžit a zpracovávat lithium a kobalt, které jsou jen velmi obtížně recyklovatelné, což dvakrát ekologické není.

Otázka ekologičnosti provozu vodíkových aut se točí zejména kolem způsobu výroby vodíku. Ten se dá získávat buď z ropy či zemního plynu, anebo elektrolýzou vody. Právě ta, navíc za použití „čisté“ elektřiny např. z větru či vody, udělá z vozu s vodíkovými palivovými články stroj se skutečně bezemisním provozem.

Toyota již představila novou generaci modelu Mirai a plánuje ho v příštím roce uvést na trh – opět tam, kde budou motoristé mít možnost tankovat vodík.

Pokud se naplní sliby Unipetrolu otevřít v Česku v příštím roce několik plniček, měla by se Mirai prodávat i u nás, spolu např. s Hyundai Nexo, které taky jezdí na elektřinu z vodíku.

Věřím, že i současná Mirai by si u nás našla pár zákazníků. Je opravdu škoda, že tu zatím není kde vodík tankovat. Příští generace Mirai se má začít prodávat po olympijských hrách příští rok, a snad i u nás. Vypadá už opravdu dobře, místy skoro až starosvětsky, bude mít pohon zadních kol – o výkonu bohužel zatím nebylo zveřejněno nic.

Současná Toyota Mirai se v Německu prodává od 78 600 eur, tedy téměř přesně za 2 miliony korun. Důvodem pro tak ohromnou cenu je fakt, že se staví v podstatě ručně a v počtu zhruba tří tisíc kusů za rok.

Příští generace se má vyrábět v desetinásobných číslech a na normální lince, což cenu značně sníží. Jak moc, se ale uvidí, až přijde na trh.