Jízdně skvělé auto, které si málokdo koupí. Test Alfy Romeo Giulie Veloce

Ve světě bezpohlavních aut, což mezi mainstreamovými výrobci po celém světě platí s několika výjimkami pro všechny současné modely, působí Alfa Romeo Giulia jako zjevení. Je to šmrncovní sedan s typickou přední maskou a obráceným trojúhelníkem (jak by jí to slušelo bez přední registrační značky!) a ve verzi Veloce s obřím difuzorem a dvěma velkými koncovkami výfuku.

Tahle nádherná Italka nechávala i jinak zmlsané obyvatele Prahy v němém úžasu. Giulia je krásné auto, navíc jich v Česku a nejenom zde jezdí jenom pár kusů, což atraktivitu ještě zvyšuje.

Provedení Veloce (italsky „rychlý”) stojí na obřích devatenáctipalcových kolech, třmeny brzd má buď červené, nebo žluté (obojí za příplatek). Společně s hnědou kůží uvnitř vám už od pohledu tohle auto ráno před cestou do práce zlepší náladu.

Giulia pokulhává svou praktičností - vzadu je místa pro hlavu jako v autě o dvě třídy menším a cestující nad 180 centimetrů tělesné výšky se v jinak navýsost pohodlných a na pohled krásných sedačkách pohodlně neusadí. A prostor pro hlavu v testovaném voze ještě snižovala prosklená střecha. Na nohy je ale vzhledem k rozvoru 2820 mm v měřítcích střední třídy prostoru dostatek.

Co nás vždy vytáčelo doruda byl automatický posun řidičovy sedačky po vypnutí zapalování. Deaktivovat se tato „vymoženost” v žádném menu nedala, takže bylo nutné posun přerušit stiskem příslušného tlačítka, jinak by cestující za námi přišel o nohy.

Jenže když se projedete, na výše uvedené nedostatky rychle zapomeňte. Jízdní projev je vynikající a sedne vám jako rozchozené tenisky. Ve sportovním režimu motor výrazně ožije a „tahá” už od spodních otáček. Ve středním pásmu přidá razanci a bez výkonnové špičky se nechá vytočit k hranici 6500 otáček. To vše za příjemného zvukového doprovodu. Ano, 280 koní na takto velký model stačí bohatě a verze Quadrifoglio Verde s výkonem 510 koní je příjemným zpestřením.

Mrzí nás jedna věc: vrcholné provedení s šestiválcem lze objednat i s manuální převodovkou, žádné jiné spalující benzín ale nekoupíte jinak než s osmistupňovým automatem. Je to mrzuté, přestože většina zákazníků by nejspíš dala přednost samočinné převodovce.

Z giulie je cítit lehkost, v zatáčkách je krásně neutrální. Testované provedení mělo ještě zimní pneumatiky, takže při razantní jízdě ve dvacetistupňovém horku přední náprava ztrácela potřebnou přilnavost. Vytyčenou stopu ale veloce drží znamenitě a přesuny hmoty díky dobrému vyvážení a rozložení vlastně ani nevnímáte, což je jednoznačně pochvala. Jízdním projevem tento model hodně připomíná řadu 3 od BMW a v praxi jezdí tím lépe, čím rychleji jedete.

Dlouhé minuty jsem hledal tlačítko pro vypnutí stabilizace, zabrousil jsem i do nastavení palubního menu a nikde nic. Vzal jsem si tedy na pomoc manuál a jal se hledat. Ale ani zde nebylo nic o vypnutí. Alfa vyrobí sportovní automobil a pak natolik nevěří jeho majiteli, že kromě verze QV zkrátka nenechá vypnout stabilizaci? To je trochu jako slíbit dítěti návštěvu hračkářství a pak ho nechat za prosklenou výlohou.

Tohle je typicky italské auto. Alfa se zaměřila na jízdní projev a vypilovala jej div ne k dokonalosti, některé části ale nechceme říct, že odflákla, ale diplomaticky řečeno nevěnovala jim takovou pozornost. Jde třeba o multimediální systém s maličkou obrazovkou, zvuk při zabouchnutí kufru jak z dacie, ne úplně hezkou hlavici řadicí páky nebo několik esteticky mizerných ovladačů. Ale to hlavní, mechanický základ a vypiplání jízdních vlastností, to se Alfě s modelem Giulia povedlo výtečně.

Standardně má giulia poháněnou zadní nápravu, v případě Veloce ale v názvu objevíte označení Q4, které značí pohon všech kol. Ten je realizován elektromechanickou mezinápravovou spojkou od Magny (stejné řešení používá třeba Jaguar).

Technický základ má to nejlepší, co je k dispozici - lichoběžníkové přední zavěšení a zadní pětiprvková náprava. Není divu, že ani s obřími koly nemělo zkoušené provedení problém odfiltrovat negativní pohyby na ne zcela hladkých silnicích. Krásně tuhá karoserie se nenechá rozhodit. Giulia je mimochodem modelem, který v aktuálním hodnocení Euro NCAP dostal nejvyšší hodnocení.

Dobře nastavené hřebenové řízení s elektromechanickým posilovačem má mezi dorazy jen dvě otáčky. Řízení je přesné a dobře vyvážené a velikost volantu, na němž po vzoru ferrari najdete startovací tlačítko, dokonalá. Brzdy mají krásně jemný nástup, při sešlápnutí zhruba v polovině dráhy byste očekávali větší účinek, ten se ale dostaví až těsně před podlahou. Řadit můžete obřími kovovými pádly pod volantem, ve sportovním režimu je každé podřazení doprovázeno efektním meziplynem.

Spotřeba? Při hodně klidné jízdě budete jezdit za zhruba sedm litrů, tankovat stačí natural 95. Náš dlouhodobý průměr byl deset litrů na sto kilometrů, při hodně svižné jízdě a při měření dynamiky motoru to bylo 15+. Palubní počítač totiž trochu podvádí, protože záměrně nezobrazí více než patnáctilitrovou spotřebu. Proč tomu tak je, nechápeme. Na osmý stupeň točí motor při 90 km/h pouhých 1500 otáček, české dálniční maximum je „vyžene” jenom k 2100 otáčkám.

Giulia není zrovna levné auto a dalších sto tisíc lehce utratíte za příplatkové prvky, cenově ale odpovídá segmentu luxusních modelů střední třídy od německých výrobců. Takové BMW 330i xDrive (252 koní) v edici Sport Line stojí 1 251 000 korun. Giulia je krásné auto, které v benzínovém provedení skvěle jezdí. A pokud teď přemýšlíte o tom, jak velký má kufr, nebo kolik místa je na zadních sedačkách, rovnou na život s ní zapomeňte.